8.8.2009 | Autor: Vilém Spilka

Lawrence Feldman - tenor saxofon, flétny, Roger Rosenberg - baryton saxofon, basklarinet, Jim Pugh - trombon, John Swana - trubka, křídlovka, John Scofield - kytara, Steve Swallow - baskytara, Bill Stewart - bicí, Bill Frisell - tremolo kytara. Vydáno: 2007. TT: 76:53. 1 CD Emarcy 06025173408 55 (distribuce Universal).

Že by Quiet č. 2? Ne, určitě ne. První poslech nového alba Johna Scofielda připomene podobné barvy v dechové sekci, jaké nabídl právě originální a legendární Quiet z poloviny 90. let, ale koncepčně se oba projekty dalece liší. Scofield se netají tím, že je aranžér amatér, ale jeho trochu zvláštní sazby fungují skvěle, a navíc mají neotřelou příchuť. Jemnost zvuku sekce s flétnou či basklarinetem kontrastuje se syrovým zvukem Scofieldovy kytary, která se oprostila téměř ode všech efektů.
Scofield na nové desce typicky předkládá sérii vlastních témat doplněnou o hity House of Rising Sun či stoneovské Satisfaction. Rockové vlivy se Scofield přiznat nebojí, a je to dobře. Jeho hra je jimi infikována decentně a přidává na ojedinělosti výraziva kytaristy, jenž by mohl sloužit jako ztělesnění termínu "vlastní styl".
Syrová kytara jednou ostře kontrastuje se sametovými barvami dechové sekce, jindy s nimi naopak harmonicky splývá. Úvodní The Low Road hned ze startu vytrhne z letargie i nejznuděnějšího hudebního konzumenta, přikreslenými flažolety jej zvedne ze židle, aby ho následnými záhadnými harmoniemi rozepsanými pro saxofony, flétnu, trubku a trombon do ní usadil zpět. Down D má folkový nádech a vede Scofielda do veselého království kvintakordů. Na pozadí své optimistické improvizace si kytarista namaloval doprovodné dechové podivnosti, které ovšem fungují dokonale a jen podtrhnou její rozvernost. Takové podivnosti fungují pouze v rukou a ústech mistrů svých nástrojů - sekce ladí neskutečně. Strangeness in the Night dělá čest svému jménu a opět jí kromě vtipné parafráze názvu legendární sinatrovky neschází špetka harmonického úleťáctví. Začátek zní skoro bigbandově, aby se postupně prolnul s modálním malokapelovým intermezzem popoháněným medovou baskytarou Steva Swallova a precizní bubenickou prací invenčního Billa Stewarta.
Pobaví i originální intepretace tradicionálu House of the Rising Sun s kytarovou konverzací Billa Frisella a Johna Scofielda. Frisell je jedním z mála kytaristů, kteří dokáží hrát ještě podivněji než Scofield, ač je to při poslechu některých skladeb na This Meets That skoro nepředstavitelné. Soustřeďte se třeba při poslechu témátka Shoe Dog: jako by se střetl neworleánský groove s hudbou pro dětský seriál.
Kreativní hledání nových cest, typické pro každého skutečného umělce, se na posledním Scofieldově albu zastavilo na křižovatce, kde "This Meets That". This je možná folk a country, that snad rock, blues a jazz, ale ve výsledku je to úplně jedno. Scofieldova hudba má z každého trochu, ale nevkusný slepenec ani nepřipomíná. Při poslechu se člověku spíš vloudí do tváře úsměv. Ovšem ne pohrdavý úsměšek, ale obyčejný a prostý úsměv doprovázející dobrou náladu, kterou snímek navodí.
This Meets That nemůže skončit lépe než I Can't Get No Satisfaction od Rolling Stones v typickém scofieldovském kabátě. Kytarista se tak příjemně a přirozeně hlásí ke svým kořenům a myšlenka, že by to mohl být kalkul, posluchače ani nenapadne. Scofield je totiž naprosto uvěřitelný ve všem, co dělá. Jeho umělecký produkt je nejlepší reflexí jeho přátelské povahy. Když se k ní přidá vrcholná kreativita a sdělnost, je na světě smysluplná deska, ke které je radost se vracet.



Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/01