11.6.2004

Harmonia Mundi France / Classic (51:49 + 48:51)
K bohaté nabídce nahrávek Bachovy Mše h moll není snadné stále přidávat něco nového, nebo dokonce objevného, třebaže prostor pro interprety byl od 70. let minulého století rozšířen v diskusích a v poctivém hledání do nebývalé šíře. Jednou z klíčových otázek se stalo obsazení sboru buď sólisty, nebo větším počtem zpěváků - a obě varianty našly své zastánce. Německý soubor Cantus Cölln, založený roku 1987 jako sdružení sólových zpěváků a hráčů na historické nástroje, reprezentuje první možnost už ze své podstaty. Teze o sólovém obsazení hlasů (Rifkin, Parrott) tu dirigent Konrad Junghänel ověřil na díle, které se v našich představách z intimity komorního zvuku vymyká. Ale je tomu tak?
Sám dirigent se nechal slyšet, že problém četnosti obsazení považuje za podružný, podstatnější je pro něho pochopit myšlenku skladatele. Ta je v případě Bachova jediného kompletního mešního cyklu, dokončeného rok před jeho smrtí, nasnadě, zvlášť uvážíme-li skladatelovu hlubokou víru v Boha. Menší obsazení neubírá ani dramatičnosti, ani expresivitě Bachovy hudby, naopak velmi dobře umožňuje v jednotlivých hlasech zvýraznit emoce (například mysteriózní Et incarnatus, disonance v Crucifixus) a polyfonní stavbu vět. Odlehčenost se promítá do tempa, které je někdy až extrémně rychlé (Cum Sancto Spiritu doslova přeletí, dokonce ještě rychleji než v Hengelbrockově nahrávce!). Vzhledem k promyšleným vazbám mezi jednotlivými částmi a celkovým pojetím to však není na škodu; věřte, svižnější altové árie a tenorové Benedictus jsou osvěžující. Sbor výborných, a přitom vzájemně sezpívaných sólistů má konkrétní, artikulačně přesný a ve spojení s orchestrem vyvážený zvuk. Je spíš otázkou vkusu než kritiky na vrub Elisabeth Popien (alt), že bych dala v altových áriích přece jen přednost kontratenorům, kteří zazářili ve starších nahrávkách (M. Chance, A. Scholl a jiní). Stejnou odpovědnost (a kůži na trh) nesou také instrumentalisté - nezřídka sólisté: v bezprostředně snímaném zvuku můžeme obdivovat jejich techniku, frázování a barevnost.
Opět dejme slovo dirigentovi: sólové obsazení nepokládá za dogma, nýbrž za možnost. Tak jako může Mše h moll působit jako výpověď celého univerza, tak je zároveň vyznáním člověka v osobního Boha, vyznáním velmi intimním. Záleží na posluchači, kterou alternativu zrovna zvolí.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/05