Johann Nepomuk Hummel: Te Deum,Quod in orbe op. 88, Mše Es dur op. 80

Johann Nepomuk Hummel, bratislavský rodák, je dnes znám především tím, že byl fenomenálním koncertním pianistou a skladatelem brilantních klavírních skladeb. Často se hraje též jeho Koncert pro trubku a orchestr . Tento Mozartův žák a oblíbenec se ovšem výrazně věnoval i komponování chrámové hudby – ne snad z hlediska kvantitativního, ale spíše kvalitativního. Ve svých církevních skladbách vychází z tvorby Josepha Haydna, svého předchůdce ve službách knížete Esterházyho v Eisenstadtu, ale také ze slohu jeho bratra Michaela Haydna, známého právě jako tvůrce mnoha ceněných chrámových kompozic. Nahrávka obsahuje tři skladby: Te Deum – jediné, které Hummel napsal, Mši Es dur a graduale Quod in orbe .

Te Deum v obvyklé slavnostní tónině D dur patří k relativně často nahrávaným Hummelovým skladbám. Před Richardem Hickoxem jej na CD vydaném Hungarotonem zaznamenali společně s jednou Hummelovou mší v roce 2001 Maďaři (dirigent D. Héja, Jeunesses Musicales Chorus, Erdody Chamber Orchestra). Ti – pokud je mi známo – dali první impuls k objevování Hummela jakožto chrámového komponisty. Dále Te Deum nahrál v loňském roce též New Zealand Symphony Orchestra pod taktovkou Uwe Grodda. Není divu, jde o poměrně efektní skladbu, v níž Hummel vedle polyfonní práce pracuje též s unisonem jakožto symbolem jednoty (dílo vzniklo na oslavu uzavření míru Napoleona s Rakouskem v roce 1805).

Mše Es dur pochází z roku 1804 a je první skladbou, kterou Hummel napsal po příchodu do Eisenstadtu. Skladatel chtěl zjevně udělat dobrý dojem, proto zkomponoval mši pro velký orchestr, sólisty a sbor. Pečlivě se sice držel pevně daného způsobu zhudebňování mešního ordinária, které mělo v zemích habsburské monarchie rozsáhlou tradici, občas ovšem nechal problesknout snahu po individuálním přístupu. CD je doplněno drobným graduale, které se kromě nepříliš obvyklého textu a tympánového úvodu vyznačuje napětím vznikajícím pulsujícím, takřka neutuchajícím osminovým pohybem v instrumentálním doprovodu.

Dirigent Hickox se Hummelově chrámové hudbě věnuje soustavněji, vydal již v roce 2003 CD s dvěma jeho mešními kompozicemi. Proto již Hummela traktuje zcela spolehlivě, interpretačně zohledňuje jak momenty vycházející z dobové tradice, tak individuální stylová vybočení. Orchestr hraje výborně (prvním houslistou je vynikající Simon Standage ), sólisté i sbor jsou velmi vyrovnaní, celkový zvuk je velmi kompakní, což u nahrávek tohoto typu nebývá vždy samozřejmostí. Budeme čekat na další hummelovské lahůdky v Hickoxově interpretaci!

Vydavatel: Chandos/Panther

Stopáž: 61:59

Body: 4 z 6

Sdílet článek: