23.7.2005

Chandos/Panther (61:59)
Susan Gritton - soprán, Ann Murray - mezzosoprán, James Gilchrist - tenor, Stephen Varcoe - baryton, Collegium Musicum 90, Richard Hickox. Produkce: Nicholas Anderson. Text: A, N, F. Nahráno: 10/2003, Blackheath Halls, Londýn SE3. Vydáno: 2004. TT: 61:59. DDD. 1 CD Chandos CHAN 0712 (distribuce Panther).

Johann Nepomuk Hummel, bratislavský rodák, je dnes znám především tím, že byl fenomenálním koncertním pianistou a skladatelem brilantních klavírních skladeb. Často se hraje též jeho Koncert pro trubku a orchestr. Tento Mozartův žák a oblíbenec se ovšem výrazně věnoval i komponování chrámové hudby - ne snad z hlediska kvantitativního, ale spíše kvalitativního. Ve svých církevních skladbách vychází z tvorby Josepha Haydna, svého předchůdce ve službách knížete Esterházyho v Eisenstadtu, ale také ze slohu jeho bratra Michaela Haydna, známého právě jako tvůrce mnoha ceněných chrámových kompozic. Nahrávka obsahuje tři skladby: Te Deum - jediné, které Hummel napsal, Mši Es dur a graduale Quod in orbe.
Te Deum v obvyklé slavnostní tónině D dur patří k relativně často nahrávaným Hummelovým skladbám. Před Richardem Hickoxem jej na CD vydaném Hungarotonem zaznamenali společně s jednou Hummelovou mší v roce 2001 Maďaři (dirigent D. Héja, Jeunesses Musicales Chorus, Erdody Chamber Orchestra). Ti - pokud je mi známo - dali první impuls k objevování Hummela jakožto chrámového komponisty. Dále Te Deum nahrál v loňském roce též New Zealand Symphony Orchestra pod taktovkou Uwe Grodda. Není divu, jde o poměrně efektní skladbu, v níž Hummel vedle polyfonní práce pracuje též s unisonem jakožto symbolem jednoty (dílo vzniklo na oslavu uzavření míru Napoleona s Rakouskem v roce 1805).
Mše Es dur pochází z roku 1804 a je první skladbou, kterou Hummel napsal po příchodu do Eisenstadtu. Skladatel chtěl zjevně udělat dobrý dojem, proto zkomponoval mši pro velký orchestr, sólisty a sbor. Pečlivě se sice držel pevně daného způsobu zhudebňování mešního ordinária, které mělo v zemích habsburské monarchie rozsáhlou tradici, občas ovšem nechal problesknout snahu po individuálním přístupu. CD je doplněno drobným graduale, které se kromě nepříliš obvyklého textu a tympánového úvodu vyznačuje napětím vznikajícím pulsujícím, takřka neutuchajícím osminovým pohybem v instrumentálním doprovodu.
Dirigent Hickox se Hummelově chrámové hudbě věnuje soustavněji, vydal již v roce 2003 CD s dvěma jeho mešními kompozicemi. Proto již Hummela traktuje zcela spolehlivě, interpretačně zohledňuje jak momenty vycházející z dobové tradice, tak individuální stylová vybočení. Orchestr hraje výborně (prvním houslistou je vynikající Simon Standage), sólisté i sbor jsou velmi vyrovnaní, celkový zvuk je velmi kompakní, což u nahrávek tohoto typu nebývá vždy samozřejmostí. Budeme čekat na další hummelovské lahůdky v Hickoxově interpretaci!


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/05