23.6.2003 | Autor: Luboš Stehlík

Supraphon (60:31)
Můj přítel-pozounista z konzervatoře, který si uměl představit tóniny v barvách, mi kdysi řekl, že D dur vidí jako nádherně azurové nebe. Při poslechu "dédurových" symfonií jsem spíše viděl barvu nádherně zelené jarní trávy. Přiznávám však, že jsem mohl být ovlivněn mimořádně teplými dny na přelomu dubna a května, kdy se celá příroda měnila před očima. Každopádně nový projekt Pražské komorní filharmonie je radostnou předjímkou oslav desetiletí orchestru. I když se na mě možná budou hráči tohoto báječného sdružení trochu zlobit, nebyl by zde dnes v takovém stavu a mezinárodní třídě, kdyby neměl v dirigentu Jiřím Bělohlávkovi uměleckého otce. Právě on je hlavním hráčem desky a jeho nástrojem je 50 stále ještě mladých muzikantů.
Jako vizitku nemohl dirigent s orchestrem zvolit lepší program, nežli hudbu vídeňského klasika Mozarta (Symfonie č. 38 Pražská D dur K504) a českého prae-romantika Voříška (Symfonie D dur op. 24). Na všech (to zdůrazňuji!) Bělohlávkových nahrávkách oceňuji vedle vypracovanosti detailů neomylný cit pro proporce. (Dnes je díky politikům v módě spíše slovo vyváženost.) Hudba klasiků mu k tomu dává dostatek prostoru.
Desce bych především přál, aby světu ukázala, že i Češi umějí hrát na špičkové úrovni, v souladu s vysokými současnými nároky, hudbu klasiků. Budeme-li totiž postupovat cestou eliminace, pak po odmítnutí Mozartů našich symfonických těles, nezbývá v tomto státě moc souborů, které umějí takovouto hudbu hrát bez uzardění. Pražská komorní filharmonie k nim rozhodně patří.


nahráli: Pražská komorní filharmonie, Jiří Bělohlávek
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/06