19.2.2009

Pražákovo kvarteto, Jan Mach – klarinet, Michal Kaňka – violoncello, Jaromír Klepáč – klavír, Raphaël Oleg – viola, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Vladimír Válek. Produkce: Praga Digitals. Text: Č. Nahráno: Studio Domovina, Auditorium de Dijon. Vydáno: 2007. TT: 72:33. DSD. 1 CD Praga Digitals PRD/DSD 250 239 (distribuce Classic).

CD mapující tvorbu loni zesnulého českého skladatele Jindřicha Felda není na hudebním trhu ničím neobvyklým. Málokterému českému tvůrci se dostalo takové péče nakladatelů, vydavatelů a nahrávacích společností. Zatím poslední kus z edice Musica Nova Bohemica přináší konfrontaci dvou starších a dvou novějších opusů. Skladatel, jehož rané partitury si ve světě získaly značnou oblibu, zanechal na 200 instrumentálních kompozic. Ve 4. smyčcovém kvartetu z roku 1965 do své – již velmi zdatné – neoklasicistní řeči integroval dodekafonii, kteroužto techniku nalézáme o třicet čtyři let později v Kvintetu pro klarinet a smyčcové kvarteto uchopenou na vlas stejným způsobem. Jak by to asi dopadlo, kdyby do svého hájemství skladatel připustil i neotřelejší kompoziční techniky 20. století? Možná by jeho hudba dostala tolik potřebná „křídla“ a lineárně vedená dodekafonní řada by pokaždé nemilosrdně netrčela z hudebního přediva. Na kompaktu ale naštěstí nalézáme i osobitější hudbu. Jímavá první věta ze Dvou skladeb pro violoncello a klavír z roku 1954 svou melodikou evokuje Feldovy mladistvé opusy, zvláště pak violoncellový koncert – fantastické koncertantní dílo, vedle něhož bledne i nejeden zaběhaný repertoárový kus. O hudbě závěrečné skladatelovy tvůrčí etapy se zpravidla sluší psát, že „sumarizuje, formuluje celoživotní postoj“, avšak Koncert pro violu a orchestr z řady dvaceti předchozích instrumentálních koncertů nijak nevybočuje. I on disponuje suverénní instrumentací, svěží tektonikou, umným zacházením s dodekafonní řadou, živou rytmickou fakturou. Bohužel, ve jménu řemeslných ctností mnohdy autor – slovy Clauda Debussyho – „spustí o čemkoli a nezná slitování“. Mimo veškerou diskusi však stojí skvělé výkony hráčů a orchestru, kterému, marná sláva, Feldova hudba chutná. O to víc člověk skřípe zuby – na závěr nám zvukový mistr dopřeje mírně oplzlou tečku v podobě nekonečného vrstvení a smyčkování aplausu (z jehož útrob se několikrát ozve jedno a totéž „bravo“). I narafičení bombastické premiéry se musí umět.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/07