3.6.2002

BMG (57:30)
Ruskému klavíristovi Jevgeniji Kissinovi je málo přes třicet, ale jeho rozsáhlá diskografie, v níž převažují nejvýznamnější a nejnáročnější díla světové klavírní literatury, už dnes vzbuzuje úctu. "Velkému" repertoáru zůstává Kissin věrný i na svém posledním CD. Zahajuje jej Busoniho bachovskou transkripcí. Skladbu s překvapivě průzračnou fakturou interpretuje tak, jako by nekladla žádné technické nároky. V Toccatě si pohrává s "varhanním" rejstříkováním, dopřává si odvážné agogické výkyvy (které skladbu člení na logické celky) a mistrovsky čistou pedalizací dosahuje dojmu, že oktávové a akordické postupy znějí jako dokonalé legato. S hlubokým prožitkem hraje Kissin adagiové Intermezzo. Téma závěrečné Fugy je prostinké a hravé a Kissin dokázal v tomto duchu udržet celou větu. Přiměřené, nijak zvlášť rychlé tempo a živý nonlegatový (či spíše staccatový) úhoz dodávají fuze mozartovskou lehkost. Balakirevova transkripce Glinkova Skřivánka představuje na tomto CD "oddechový" element. Efektní koktejl ruského sentimentu a lisztovské techniky je servírován opravdu mistrovsky. Vzdušně hrané lisztovské girlandy nepůsobí samoúčelně, ale jsou přesvědčivou zvukomalbou skřivánčího letu a zpěvu. Vrcholem CD jsou Musorgského Kartinky. Kissinovo pojetí je temperamentní, vervní, navíc plné vysloveně "naturalistických" detailů. Už po první "progulce" tušíme, že se nebudeme muset vláčet zatuchlou výstavní síní. Gnom nám to nedovolí. Zběsilá rychlost první osminové figury (i všech dalších), pregnantní a zároveň pikantně vyhrocený rytmus, ostrá jiskřivá staccata a řada dynamických efektů dávají tušit, že máme co činit s tvorem nad jiné lstivým a zlomyslným. Je pozoruhodné, že Kissinovi vycházejí zajímavěji především rychlé části. Jeho ostrá a svižná staccata dodávají velkou živost Tuileriím, v Tanci kuřátek si Kissin i při velmi rychlém tempu dopřává několikeré accelerando hrané tak vtipně, že se neubráníme úsměvu. Přehnaně zdůrazněné akcenty v rychlých staccatech Trhu v Limoges mají určitě představovat hokyně nejhrubšího ražení. K nejkouzelnějším obrázkům patří Samuel Goldenberg & Schmuyle. "Chvějivý" způsob, jakým Kissin hraje repetované tóny a ozdoby ve střední části této věty, je naprosto ojedinělý. I když ani v pomalých částech Kartinek není Kissin nezajímavý (plastické "třívrstevné" podání Starého hradu s dokonalými gradacemi), převládá v nich taková těžkomyslnost, že je to mnohdy až na hranici únosnosti (Bydlo). Ale tato těžkomyslnost je v intencích autorových a Kissin ji velmi intenzívně vnímá. To, co dokázal vložit na nepatrnou plochu zlomu mezi Trhem v Limoges a Katakombami, vydá za celé filozofické traktáty.
Věroslav Němec


Další Kissinův disk se ve shodě s předchozími projekty (a z celou jeho osobností, dodejme) opět vyznačuje dramaturgií jako "z jiného světa".
Busoniho transkripce varhanního Preludia, Adagia a Fugy J. S. Bacha mi nepřipadá tolik inspirovaná jako převod Chacony d moll téhož autora. Ferruccio Busoni nástroji občas naložil více, než unese. Kvůli přehuštěné akordické sazbě, častému využití krajní nízké polohy a všudypřítomným oktávám zní výsledek pozoruhodně "neklavírně" - zejména na začátku preludia a ve fuze. Prostřední část, Intermezzo, patří naopak k nejpůsobivějším místům disku. Prostý, nekomplikovaný styl dává vyniknout nádherné zřetelně vyklenuté melodii, sazba má blíže k Schubertovi než k Bachovi.
Nahrávka této transkripce je pro nás příspěvkem k pochopení bachovské recepce v 19. století, otázkou však je, zda právě to bylo Kissinovým (či producentovým) záměrem.
V Glinkově, respektive Balakirevově sentimentální drobnosti nazvané Slavík nás Kissin šálí: zdánlivě velmi niterná výpověď se zdá být při dalším poslechu vlastně velmi neosobní a abstraktní. Všechna ta rubata, zpožďování basových tónů, perlící se pasáže jsou přesně comme il faut. Snad klavíristovi příliš nekřivdíme - zvolil způsob interpretace, která této skladbě neublíží.
Nadlidské síly v rukou a absence jakéhokoli technického problému využívá pianista bohatě v Kartinkách. Zatímco jsou rychlé části (Tanec kuřátek ve skořápkách, Trh v Limoges nebo Samuel Goldenberg...) úžasnou přehlídkou pianistické techniky, pomalé úseky jako Starý hrad nebo Velká brána Kyjevská jsou leckde k neuposlouchání. Pianissima i fortissima se posluchač brzy nabaží a zatouží po kontrastu a ozvláštnění. Možná, že je to tím, jak úzkostlivě se Kissin v tomto případě drží zápisu. Jakkoli je totiž jeho způsob čtení partitury místy až iritující, každý akcent a dynamika má v zápise opodstatnění.
Podivínský klavírista patří k těm, u nichž budeme vždy žasnout především nad čistě instrumentálním, technickým výkonem. Jeho styl tvoří kontrapunkt k sofistikovaným výkonům Perahiy, Brendela či Lortieho.
Dita Hradecká

Jevgenij Kissin je identifikován s Chopinem, s "velkým" a efektním repertoárem 19. století a Rachmaninovem. O to více byla očekávána jeho nahrávka Musorgského Obrázků z výstavy. Od počátku cyklu, jemuž předchází - podobně jako na koncertě, ale pro nahrávku ne zcela pochopitelně - "přepsaný" Bach a Glinka, je jasné, že Kissinův svět stojí jinde než Musorgského. Pro zemitého skladatele mi u Kissina schází dvě věci: prostota a lehkost. Projevuje se to zvláště v první polovině - jinak samozřejmě neskutečně bravurně zahraného - cyklu. Obvykle samovolně plynoucí Promenade se v Kissinově podání přerývá nepravidelným pojetím těžkých a lehkých dob, jakoby proti přirozenému metru. Il vecchio Castello (Starý hrad) se v plouživém tempu a v závažné agogizaci, která až desynchronizuje ruce od sebe a navíc spočívá pod každou pomalu hranou ozdobou, nese k disonantním patetickým vrcholům, které se obecně hodí do 19. století, které ovšem ani v náznaku nenavrhuje skladatelův střídmý rukopis. Báječná lehkost Kissinových prstů v Les Tuileries a v Kuřátkách naráží na absenci lehkosti a humoru v jeho hlavě a životním stylu. Kissinovi proto nejvíce věřím části zatěžkané (Gnomus, Bydlo a Samuel Goldenberg und Schmuyle). Pravý vrchol Obrázků přichází v tragice a sonoritě (úžasné basy Kissinova Steinwaye!) Catacombae a v následném spočinutí Cum mortuis in lingua mortua s dokonalým a neochvějně pravidelným tremolem pravé ruky. Pak už jen skladba graduje v polopedálově skvěle vyřešené akordice Baby Jagy a svižném tempu Bohatýrské brány (Velká brána kyjevská).
Očekávání naprostého triumfu u Kissinova podání Obrázků bylo trochu plané. Musorgskij klavíristovi nenabízí mnoho efektní techniky a vyžaduje jiné, "reálnější" hraní než Chopin. Proto ze "standardně" vyprávěného cyklu vypadává pouze několik malých detailů, nad kterými se tají dech: jako kupříkladu pro normálního smrtelníka nepochopitelné accelerando capriccioso v závěrečném taktu dvaatřicetin z Limoges. Obávám se ovšem, že Musorgskij byl "normálním smrtelníkem" více než "dokonalý" Kissin.
Miroslav Srnka

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/06