Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, Václav Luks. Text: A, F. Nahráno: 8/2007, kostel sv. Ludvíka du Prytanéé de la Fleche, La Fléche, Francie. Vydáno: 2008. TT: 71:06. DDD. 1 CD Zig-Zag Territoires ZZT080801 (distribuce Classic).
HHHHH
Další z řady pozoruhodných snímků Zelenkovy hudby, tentokrát nikoli český, ale natočený a vydaný v zahraničí, nabízí pražský ansámbl Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pod uměleckým vedením Václava Lukse . Missa votiva (1739), jedno z nejrozsáhlejších Zelenkových zhudebnění mešního ordinaria, náleží k pozdním skladatelovým dílům. Zelenka v letech 1738 – 1739 byl nemocen a téměř se odmlčel. Zmíněná mše byla hudebním poděkováním za uzdravení a zazněla patrně v katolickém dvorním kostele v Drážďanech v červenci roku 1739. Více než dvě desítky jejích partů byly v Saské zemské knihovně v Drážďanech na půl století ztraceny, skladba se zčásti dochovala i v archivu pražských křížovníků. Mše rozčleněná do dvaceti dílů představuje dobové kompoziční techniky na výsostné úrovni: od sborových fug až po sólové árie operního stylu. Zaujmou v ní všechny atributy Zelenkovy hudby, zejména mistrný kontrapunkt, instrumentální sazba, prolínání pasáží sólového zpěvu a tutti, chromatismy, hudebně-rétorické figury a dokonce citace chorálu. Co se týče provedení, nelze než je chválit. Jestliže naše soubory bohužel někdy upřednostňují stylovou interpretaci nad ledabylým či dokonce chybějícím muzikantským řemeslem, tak v Luksově nastudování a řízení není nic opomenuto, navíc – a to dokládá právě i onen „kumštýřský grunt“ – celek činí usazený, klidný dojem i v rychlých úsecích. Posluchač může vychutnat mimořádnou zvukovou a tempovou plastičnost, promyšleně vyváženou koncepci díla a různé detaily interpretace. Snad jen hlasy sólistů zpívajících ze sboru Collegium Vocale 1704 jsou trochu zvukově upozaděné; jde o zkušené pěvce (nejen) staré hudby – sopranistku Hanu Blažíkovou , altistku Markétu Cukrovou , tenoristu Tomáše Kořínka a zejména majitele basu měkkého témbru Tomáše Krále , který se brilantně předvádí v samostatné árii. Provedení je svými kvalitami srovnatelné s vynikajícími zahraničními snímky, a tak není divu, že se francouzské vydavatelství rozhodlo záznam z loňského Festivalu de Sablé vydat.
Jana Slimáčková
Tip Harmonie
Nejnovější zelenkovská nahrávka, pořízená dvěma téměř čistě českými soubory (k výjimkám patří mimo jiné dechy), řízenými Václavem Luksem , je mimořádně pozoruhodná jak svou dramaturgií a provedením, tak okolnostmi svého vzniku. Po desetiletích opatrného přešlapování kolem „Kleinmeisterů“ a zvažování kvality jejich děl ve stínu tvorby několika málo autorů, do kterých se v minulém století srazila obrovská plocha hudebního baroka, se krátce před listopadovou revolucí a především po ní začal na naše země snášet hvězdný déšť jmen, která byla běžnému posluchači zčásti zcela neznámá; zčásti je vnímal asi tak, jako jazzový a popový fanoušek vnímá „předskokany“ světově proslulých formací – jako jakýsi předkrm k dávce „skutečné“ hudby (to jest pozdně klasicistní, romantické, nebo soudobé, prováděné na moderních nástrojích). K „novým“ skladatelům do značné míry patřil i Jan Dismas Zelenka – před rokem 1989 pro organizátory československého hudebního života přijatelný téměř výlučně jen jako autor instrumentální tvorby; jeho další díla museli pro zemi, kde se narodil, objevit především zahraniční hudebníci a muzikologové (totéž platí i o jiných z Čech pocházejících skladatelích – markantním příkladem je Ignaz Franz von Biber). Dnešek se už odehrává ve znamení cenných domácích zelenkovských nahrávek mladých specialistů v oboru historicky poučené interpretace (vedle Václava Lukse Robert Hugo, Marek Štryncl, Roman Válek, Adam Viktora). Není bez zajímavosti si na tomto místě připomenout, že jednu z nich pořídil Václav Luks s Collegiem 1704 už před téměř patnácti lety: jeho tehdejší pohled na Zelenkovy instrumentální skladby (Composizioni per Orchestra, Supraphon 1994) dokládá snahu najít vlastní výraz v záplavě informací o moderním nazírání na starší hudbu, s nimiž se setkal za svých studií na Schole Cantorum v Basileji (v tomto směru patřil mezi našimi hudebníky k vůbec prvním). Ve Švýcarsku se věnoval cembalu; patří však i k nejlepším českým hráčům na historické lesní rohy. Jeho dnešní dirigentský projev je nejen naprosto zralý, ale i dokonale osobitý – právě tak jako Zelenkova hudba, jejíž autor je v současné době i doma považován za jednu z nejvýraznějších postav středoevropského hudebního dění první poloviny 18. století. Mimořádnost Zelenkova skladatelského díla však dokázali ocenit i lidé jeho doby; to, že u drážďanského dvora nedosáhl stejně prestižního postavení jako operní skladatel Johann Adolf Hasse, není nutné dávat za vinu indolenci vládnoucího monarchy – spíš tu mohla hrát roli širší využitelnost Hasseho pro drážďanský hudební provoz (Hasse komponoval i duchovní hudbu, Zelenka nepsal opery). Missa votiva patří mezi Zelenkova pozdní díla – vznikla v roce 1739 jako výraz skladatelových díků za uzdravení ze zřejmě vážné nemoci. Dílo má pro Zelenku typickou atmosféru: střídání výrazně kontrastních ploch, přesně vystihujících obsah textu (zvlášť působivé je v tomto směru Credo ), udržuje posluchače v neustálém napětí a očekávání dalšího překvapení a sluchového zážitku. Skladatel pracuje se sóly a sbory stejně mistrovsky a originálně jako Bach a Händel. Interpretace podtrhuje niternost a myšlenkovou hloubku skladby; posluchačský vjem je stejně intenzívní jako v roce 2007, kdy Václav Luks provedl Missu votivu na Pražském jaru – od nahrávky je velmi těžké se odtrhnout a jediný poslech k ocenění všech jejích kvalit nestačí. Technicky je připravena perfektně, pečlivě vypravený booklet obsahuje kromě francouzských a anglických poznámek ke skladbě (z pera světově uznávané zelenkovské specialistky Janice Stockigt), interpretaci (Václav Luks) a pozadí vzniku nahrávky také mešní text, který Zelenka zhudebnil. Na obalu je vytištěn seznam interpretů (tato „drobnost“ má nezanedbatelnou dokumentární hodnotu).
Ještě poměrně nedávno považoval český hudební establishment představu, že by „pazourkáři“ (hudebníci, kteří se věnovali historicky poučené interpretaci starší tvorby) byli schopni vynikajících uměleckých výkonů, za absurdní. Že pravda není na jejich straně, dokázala generace umělců, kteří se staré hudbě začali systematicky věnovat kolem roku 1990, už mnohokrát. Nahrávka Zelenkovy Missy votivy, která vznikla ve spolupráci s prestižním francouzským Festivalem de Sablé, specializovaným na interpretaci starší hudby, patří mezi nejúspěšnější české hudební projekty posledních let – svědčí o tom i její neobyčejná komerční úspěšnost ve Francii a dalších zemích. Neměl by si ji nechat ujít ani žádný český diskofil.
Michaela Freemanová
HHHHH
Jestliže se Múza české hudby v dnešních časech z něčeho raduje, potom jistě z „návratu domů“ Jana Dismase Zelenky. Mladý hudebník z Louňovic pod Blaníkem vyrostl na drážďanském dvoře v jednu z nejoriginálnějších postav barokní hudby. Po celý život ale zůstal v kontaktu s českým prostředím, které se mu později odvděčilo několikerými pokusy o znovuoživení jeho krásné hudby. Korunou tohoto více než stoletého úsilí jsou nahrávky českých souborů zaměřených na poučenou interpretaci, které v poslední dekádě slaví čím dál větší úspěchy. Nejnovější z nich, nahrávka Václava Lukse a Collegia 1704 , přináší Missu votivu (ZWV 18), tedy mši, kterou Zelenka roku 1739 komponoval jako díkuvzdání za uzdravení z těžké nemoci. Skladatelovy obnovené síly i záměr, s nímž tuto mši psal, spoluurčily její mimořádné kvality. Těžko říci, čemu se obdivovat více: formální vytříbenosti, vitalitě a energii nebo plejádě hudebních nápadů – tu typicky zelenkovských, tu zcela nečekaných a nových. Nastudování tohoto díla proto rovněž vyžaduje svrchované interpretační umění a nic prostředního. Hra Collegia 1704 tomu plně odpovídá: maximální nasazení, čistota provedení a krásný zvuk jsou takřka samozřejmé parametry, ovšem nadto i pečlivé propracování frází, hra s barvami, interakce jednotlivých skupin – to vše vytváří nesmírně dynamický, živý celek. Při opakovaném poslechu se ozřejmují nové a nové detaily, a i když asi nebude každý posluchač se vším souhlasit, celkový dojem se nezmenší. Ze sólistů na sebe nejvíce upozornila trojice dam. V Benedictus Stanislava Mihalicová , která zaujala schopností svůj soprán náhle jasně rozzářit a frázi tak nečekaně rozsvítit. Recenzent pouze postrádá množství předepsaných trylků, ale oceňuje i sebekázeň umělkyně – pakliže není možné podat dobové ozdoby s naprostou bravurou, potom je třeba hledat jiné řešení. Altové Et incarnatus est je technicky snazší, ovšem jedinečný způsob, jakým se do něj ponořila mezzosopranistka Markéta Cukrová , vytvořil z této árie opravdový drahokam. Andělský soprán Hany Blažíkové dostává nejvíce prostoru v Christe eleison a v Qui tollis (Gloria) – lehkost, se kterou putuje přes všechny zákruty vokální linky, může vyvolat mylný dojem, že zpívat Zelenku je snadné. Vynikající je i výkon Tomáše Krále v basové árii Quoniam tu solus , i když zralejší hlas by byl „kongeniálnější“. Menší výhrada je adresována sborovým plochám, a to nikoliv z hlediska interpretačního, nýbrž spíše vzhledem k celkovému zvuku – sbor a především střední hlasy, byť jsou obsazeny po čtyřech, jsou někdy až příliš integrované, a zejména tenory je leckdy velmi obtížné identifikovat (což jistě nesouvisí jen s výbornou intonací). Tato výtka má ovšem i svůj líc – důraz na propojení všech složek a vrstev partitury a vynesení rétorických gest, nesených zpravidla orchestrem, výrazně přispěly k vytvoření jedinečného rysu této nahrávky – totiž k vzácnému a příkladnému spojení virtuozity s pokorou a služebností. A závěrem jedno potěšitelné konstatování: nahrávka vznikla pro francouzský label Zig-Zag Territories, což je jistě – a nejen pro Collegium 1704 – perspektivním příslibem do budoucnosti.
Marc Niubò
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
