Ivan Moravec – Ivan Moravec Live in Brussels

(Beethoven, Brahms, Chopin)

Ivan Moravec – klavír. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live, 2, 11/1983, koncertní sál Conservatoire Royal, Brusel. Vydáno: 2009. TT: 72:14. AAD. 1 CD Supraphon SU 4004-2.

Tip Harmonie

Jen málo světových pianistů dokáže objevovat v hudbě tolik poezie jako Ivan Moravec . Že se řadí k nejvýznamnějším světovým „básníkům klavíru“, to jedinečně dokumentují i vzácné živé záznamy z jeho dvou bruselských recitálů v únoru a listopadu roku 1983. Už z prvních taktů úvodní věty půvabné Beethovenovy „pastorální“ Sonáty D dur op. 28 , postavených na tajemných repetovaných tónech v basu, dýchne na posluchače sugestivní a podmanivá atmosféra potemnělého divadelního hlediště právě v okamžiku, kdy se rozhrnuje opona a před námi se začíná rozvíjet jakýsi kouzelný lyrický děj. Moravcův klavír doslova zpívá, a když se v expozici objeví po řadě peripetií v celé své kráse vedlejší téma, přestaneme dýchat. Volná věta této sonáty je po výrazové stránce oříškem: v pravé ruce zní pomalý smuteční pochod, levá ruka má předepsaný svižný staccatový doprovod. Ivan Moravec nejenže hraje tuto větu naprosto přesvědčivě, ale zrychlením ve středním dílu ji navíc ještě překvapivě prosvětlil. Scherzo a finální věta se pak vyznačují nejen obdivuhodným tempem, ale také neobyčejnou lehkostí a průzračností. Po pastorální Beethovenově lyrice následují na CD čtyři drobnější skladby J. Brahmse, jež Ivan Moravec vybral ze čtyř různých skladatelových klavírních opusů: Intermezzo a moll, č. 2 z Fantazií op. 116 (v bookletu je skladba chybně uvedena jako č. 1 ze Šesti klavírních kusů op. 118), Capriccio h moll, č. 2Osmi klavírních kusů op. 76, Intermezzo A dur, č. 2 ze Šesti klavírních kusů op. 118Rapsodie č. 2 g moll z op. 79 . Přestože Brahms je běžně vnímán jako autor značně těžkomyslný a potemnělý, Ivan Moravec dokázal jeho skladby prozářit neobyčejně měkkým a poetickým světlem. Při jejich poslechu oceníme plynulost a vláčnost hudebního toku i nespočet zajímavě vedených vedlejších hlasů. Ani Rapsodie g moll, která je z celé čtveřice nejdramatičtější a nejvirtuóznější, nepůsobí v podání Ivana Moravce jako nějaká velkolepá podívaná, ale spíše jako poutavé vyprávění pro malou uzavřenou společnost. Skladby Chopinovy – Nokturna H dur op. 32/1cis moll op. 27/1 , Mazurky a moll op. 17/4cis moll op. 50/3Scherzo č. 1 h moll op. 20 – které zazní po Brahmsovi, pak jen znovu potvrzují, že Ivan Moravec je oprávněně považován za jednoho z předních chopinovských interpretů. Hraje tyto skladby s nesmírnou senzitivností, zpěvným tónem v jemných pastelových barvách, doslova hýří překrásnými nápady, objevuje utajené protihlasy a jeho klavír nejen zpívá jako lidský hlas, ale i dýchá. Pianisty určitě zaujme osobitá a citlivě propracovaná pedalizace i nesmírně rafinovaná rubata – někdy tak nepatrná, že je vnímáme jen jako jakýsi náznak nádechu, jindy naopak velice odvážná – ale vždy zcela přesvědčivá. A ještě jedna věc mě na tomto překrásném CD zaujala. Řekne-li se o nějakém pianistovi, že hraje poeticky, většinou se tím míní, že si libuje v pomalejších tempech. Ivan Moravec je v tomto směru vzácnou výjimkou. Už na první poslech překvapí znatelně rychlejšími tempy u Beethovena a ve strhujícím Chopinově Scherzu. Ale když jsem si následně porovnal všechny skladby, které jsou na tomto CD, s výkony jiných významných interpretů, ukázalo se, že rychlejší tempa volil Ivan Moravec ve většině skladeb! To samo o sobě vypovídá nejen o pianistově skvělé technice, ale také o tom, že „poetičnost“ a „tempo“ mohou být veličiny na sobě překvapivě nezávislé.

Věroslav Němec

HHHHH

Většina nahrávek našeho nejrespektovanějšího pianisty Ivana Moravce  (1930) byla realizována v zahraničí, hlavně v USA, a na našem trhu nebyly tyto snímky dostupné. Až v roce 2001 vydal Supraphon ucelený box nahrávek tohoto výjimečného klavíristy. Teď vychází deska s živým záznamem Moravcových recitálů, které dával v sále Královské konzervatoře v Bruselu v únoru a listopadu 1983. Snímal je belgický nadšenec Michel Devos: „Několik skladeb se mi natolik líbilo, že jsem souhlasil s vydáním, aby se neopakovala ona americká anabáze,“ řekl pianista v rozhovoru pro tento časopis. A protože je Ivan Moravec jak známo posedlý kvalitou nástroje a zvuku a jelikož „jeho bratrem je magnetofon“, dá se spolehnout na to, že vybíral opravdu pečlivě. Že jde o živou nahrávku a nikoli o vypilovaný studiový snímek, lze věřit jen těžko, prozrazuje to pouze občasné diskrétní zakašlání – a sotva popsatelné napětí, jaké provází živá vystoupení a přináší to nejdůležitější – inspiraci.

CD po zvukové stránce (remastering Stanislav Sýkora) téměř dokonalé přináší hudbu 19. století v různých podobách: od Ludwiga van Beethovena přes Fryderyka Chopina k Johannesu Brahmsovi. Úvodní Beethovenova „Pastorální“ sonáta je v přednesu Ivana Moravce lapidární, jadrná a sklenutá do jednoho oblouku. Výběr z drobnějších Brahmsových kusů, včetně populární Rapsodie g mollIntermezza A dur , představuje tohoto autora jako poetu plného něhy i humoru. Plasticita ve vedení hlasů, uvolněný rytmus a přesto pevný tep, širokodechá melodie a plná sonorita – to jsou důvody, proč se nám pod rukama Ivana Moravce nikdy neomrzí i tak „profláklé“ kousky, jakým je Schumannovo Snění.

Věřím, že v chopinovském bloku, obsahujícím nokturna a mazurky, si pokaždé najdete nějaký detail – trylek, nádech, úryvek melodie – nad nímž užasnete. Finále desky je Scherzo h moll – obtížný oříšek, který ovšem Ivan Moravec pojímá s rozvahou, nikdy střemhlav, a proto mu ty virtuózní pasáže tak pěkně vycházejí. Nádherná melodie střední části v Moravcově podání je pro mě potvrzením teorie relativity: čas je něco, co se dá natáhnout i zastavit. Když to někdo dokáže.

Dita Kopáčová Hradecká

HHHHH

Už víckrát jsem měl na recitálech Ivana Moravce dojem, že by se koncert mohl natočit a rovnou vydat. Leckdy jsem litoval, že CD vydané firmou Hänsler jako „live in Prague“ nemá víc pokračování. A tak je dobře, že v Bruselu byl někdo svého času duchapřítomnější, a máme tu o jednu nahrávku víc. Beethovenovu Sonátu č. 15 D dur op. 28 si klavíristé málokdy vybírají do koncertních programů a většinou jí hrají jen ti, kteří prováděli Beethovenovy sonáty jako celek. Bývá vnímána jako odlehčený protipól, komponovaný opět v sevřenější formě, než obě sonáty quasi una fantasia op. 27 a v tomto duchu je charakterizována i v bookletu tohoto CD. Ovšem pokud se klavírista rozhodne hrát ji samostatně na recitálu, musí se za ní postavit. A Ivanu Moravcovi se tu myslím podařilo představit op. 28 jako citově hlubší a myšlenkově výraznější dílo, žádný Beethoven odpočívající na venkově u potoka! A zatímco Gilels si ve svém pozdním beethovenovském kompletu u této sonáty pouze hraje s úhozem, a Barenboim v kompletu z roku 1985 vsadí jen na svou bezprostřední muzikálnost a lyriku, nezůstane Moravec nic dlužen promyšlené stavbě, klasickému řádu – řada míst je ovšem tak vřelá, že to není pouze protipól, ale téměř pokračování „Měsíční sonáty“. Kdo někdy slyšel, s jakou vnitřní logikou provádí Moravec krátké klavírní skladby Leoše Janáčka, očekává něco podobného i od krátkých lyrických kusů Johannesa Brahmse. A dočká se. Je tu i ideálně vybrané pořadí, které čtyři části různých opusových čísel umožňuje vnímat jako jakousi sonatinu – přemýšlivé Intermezzo a moll na začátku, Capriccio b moll na místě scherza, Intermezzo A dur jako pomalou větu a nejobsažnější Rapsodii g moll jako finále s potleskem – čili žádné čtyři přídavkové kusy. Škoda jen, že jak editorovi Petru Vítovi, tak autorovi profesionálně napsaného průvodního textu Miloši Pokorovi uniklo, že Brahmsovo Intermezzo a moll na pátém tracku není č. 1 z Šesti kusů op. 118, ale č. 2 z Fantazií op 116. Deska vrcholí Chopinem, dvě Nokturna mají potřebnou poezii a přitom přesně drží tvar, a obě slavné Mazurky (a mollcis moll) – které ale můžeme vnímat skoro jako malé balady – mají salónní jemnost, rytmickou živost i lehký humor. Že Ivan Moravec nikdy nebyl virtuózem, kterému „to jde samo“ je nejvíc zřejmé na závěrečném Scherzu č. 1 h moll – ale možná i proto jsou jeho nahrávky i životní cesta tak příkladné. Včetně toho, že téměř osmdesátiletý Moravec dodnes hraje výborně. Zahrát Beethovena a Chopina tak, jako on na posledním pražském recitálu 10. října, je přinejmenším stejně úctyhodné, jako když o den později žokej Váňa v šestapadesáti a pošesté vyhrál Velkou pardubickou. Jenom ten mediální zájem je nesrovnatelný, což je někdy škoda.

Jindřich Bálek

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: