16.2.2004 | Autor: Vlasta Reittererová

Classics / EMI (112:53)
Kyjevský rodák Igor Markevičvyrůstal ve švýcarském Vevey, studoval v Paříži skladbu u Nadii Boulanger a Alfreda Cortota, v dirigování byl žákem Pierra Monteuxe a Hermanna Scherchena a jeho slovanské jméno získalo brzy mezinárodní ortografickou podobu Markewitch. Od roku 1941, kdy zanechal komponování a rozhodl se jednoznačně pro kariéru dirigenta, až do sedmdesátých let, kdy ohluchl, patřil k předním postavám světového dirigentského umění. Byl jedním z prvních, kteří opustili rozmáchlý romantický interpretační styl a nastoupili cestu analytické práce s hudebním materiálem. S pařížským rozhlasovým orchestrem (Orchestre National de la RTF, později Orchestre National de l'ORTF) pracoval dlouhá léta. Těleso, které vychoval Désirée-Emile Inghelbrecht, a u jehož pultu již na počátku stával Arturo Toscanini, se nechal o Markewitchově pojetí brzy přesvědčit. Z Paříže tak inspiroval Markewitchův respekt k hudebnímu zápisu další dirigentské osobnosti. Průkopnické bylo ve své době i složení Markewitchova repertoáru, orientovaného převážně na hudbu 20. století; velkou měrou přispěl především k propagaci děl Stravinského, Prokofjeva a Šostakoviče. Záznamy či přenosy koncertů nemohou opticky nabídnout mnoho poutavého. Prostřihy záběrů publika atmosféru v sále nezprostředkují, mohou dokonce i připravit nechtěné komické momenty (když například unikne záběr na klimbajícího posluchače v první řadě), kamera bloudí po nástrojích, které mají právě hlavní slovo (i zde může dojít k faux pas, když slyšíte hoboj a záběr je na fagot), odhaluje kapky potu na čele houslisty a plombovanou čtyřku vpravo dole v ústech zpěvačky a tak dále. Tím nemá být řečeno, že by například naší televizi neškodilo, zařadit občas nějaký koncert i mimo Pražské jaro. Hudba tohoto typu je však v prvé řadě záležitost sluchová a to, co při koncertu vnímáme očima, může kamera zprostředkovat obtížně: na co se v tu kterou chvíli dívám (nebo nedívám) já, je moje osobní volba. Přesto (nebo proto) všechna čest firmě EMI a koprodukci Idéale Audience International a IMG Artists za Markewitchovy snímky. Po publiku kamera nebloudí a nenabízí nám dámskou pařížskou módu šedesátých let, protože se jedná o snímky studiové. Kamera pracuje velmi citlivě a střihy mají smysl: je vidět, že vodítkem byla skutečně partitura a ne hledání laciného optického efektu. Zejména však je poučné vidět Markewitche samotného: nehnutě, téměř sošně řídí orchestr pouze velmi, skutečně velmi střídmými pohyby paží - žádný tanec na dirigentském stupínku, podřepy a výskoky, žádná gesta rozmáchlá do šíře a dáli. Jeho tvář Bustera Keatona nevyjadřuje kromě absolutního soustředění nic - ať diriguje Smrt z lásky z Tristana a Isoldy nebo provokativní momenty Šostakovičovy 1. symfonie. Nezpívá spolu se sborem, nekoulí očima, dvakrát za celou hodinu hudby pouze malinko pozdvihne obočí. Orchestr jej bezvýhradně poslouchá, hraje čistě, promyšleně ukázněně, také hráči jsou maximálně soustředění. Chvílemi se zdá, že jsou všichni zaujati tak, až působí nezaujatě - a to je právě ošidnost optického dojmu. Stačí zavřít oči a zaposlouchat se, jak z lehkého, jakoby mlhou přikrytého začátku předehry k Tristanovi vyroste první vrchol, první výbuch potlačované vášně. Nebo jak přesně je vyhrané "přidrzlé" Allegro druhé věty Šostakoviče, jak věrohodné je nábožné soustředění v Žalmové symfonii. (Velké plus je také připojený text Žalmové symfonie v latině a angličtině). I když zvuk starého snímku není nejdokonalejší, fascinující dojem nijak neruší. A pak je zde ještě bonus, záznam posledního londýnského dirigentského vystoupení Igora Stravinského z roku 1965, při němž dirigoval svého Ptáka ohniváka. Malá, scvrklá velká osobnost za dirigentským pultem, bez taktovky, obrovská hlava nad vlastní partiturou z mladých let. Skladatel, který mezitím spoluvytvořil stylový obraz 20. století, interpretuje své "debussyovské" dílo. Zde přináší naopak obraz něco, na co "pouhá" zvuková nahrávka nestačí.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/01