22.1.2002

Classic (79:40 / 76:12)
Jméno Jordiho Savalla je pro mnohé posluchače téměř synonymem pro starou španělskou hudbu. Přestože zásluhy tohoto katalánského hudebníka jsou na tomto poli naprosto zásadní, je nutno připomenout, že Jordi Savall, stejně jako Montserrat Figueras a jejich kolegové, se věnovali a stále věnují i hudbě ostatních hudebních kultur, někdy i s přesahy do novějších období. To dobře ukazují také i dva kompaktní disky, které se snaží přiblížit tato recenze. Hned v úvodu je třeba čtenáře upozornit, že se v obou případech jedná o kompilace děl z celé řady starších snímků. První snímek představuje zajímavý exkurz do světa italského raného baroka prostřednictvím dvou osobitých žánrů, totiž nástrojové canzony a vokálního lamenta. Většina canzon má charakter battaglie (bitvy), a ukazuje tak na svůj renesanční původ, ale svou koncentrací na zvukomalebnost a instrumentální složku byla oblíbena i v 17. století a ovlivnila mj. právě i vývoj ansámblové canzony a sonáty. Je proto poučné i potěšující poslechnout si battaglie G. Gabrieliho, Scheidta či Falconieriho v interpretaci tak dobrých hráčů, jako jsou (resp. byli) členové souboru Hesperion XX či XXI. Jakýsi pandám k vokálním lamentům pak tvoří půvabná fantazie Les Pleurs d'Orphée (Nářek Orfeův) Luigi Rossiho, plná harmonických extravagancí, jež byly tomuto autoru tak blízké. Čtveřici lament, které byly jedním z největších výdobytků nového stile rappresentativo italského baroka, zahajuje Monteverdiho Arianna; posluchači však rozhodně nebudou zklamáni ani Periho Iole či lamentem od nejslavnější skladatelky oněch dob, Barabary Strozzi. Narozdíl od skladeb instrumentálních byla většina lament realizována přibližně již roku 1981, a to patrně live; přesto na své estetické působivosti dosud pranic neztratila! Přitažlivost snímku zvyšuje fakt, že přináší i kvalitní díla autorů dosud málo známých, jako jsou například Chilese, Guami či Fontei.
Druhý disk představuje výběr rozmanitého repertoáru od Anglie po Malou Asii, z doby raného středověku až po polovinu 18. století. Nahrávka byla tentokrát sestavena čistě z již publikovaných snímků posledních čtyř let, které byly často recenzovány v tomto časopisu. Směřujme proto pozornost jen k dramaturgii, která podle mého soudu obstála na výbornou: skladby sledují do značné míry chronologické hledisko, avšak ani posluchači s vytříbenějším vkusem se rozhodně nemusí obávat dopřát si poslech celého CD najednou. Z velké části se totiž podařilo vytvořit působivý celek, umně střídající nálady - meditativní a spíše taneční plochy; kánon z Bachovy Hudební obětiny na závěr je dokonalým epilogem. Jako většina Savallových nahrávek vyznačuje se i tato jedinečnou atmosférou a skladby jako anonymní Adoramus Te z Cancionero de Montecassino, Canto de Sibylla Mallorquina či Maraisovy Les Voix humaines by si rozhodně měly najít své posluchače.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/01