13.1.2003 | Autor: Petr Veber

Deutsche Grammophon / Universal Music (60:31)
Boulezova nahrávka Mahlerova jedinečného vokálně-symfonického pozdního opusu má špičkové parametry, které jí pod jeho zasvěceným vedením dává jak orchestr Vídeňských filharmoniků, tak oba pěvci. Mezzosopranistka Violetta Urmana sice není v bookletu kromě své fotografie nijak představena, takže zůstává prostor jen pro uši, ale lze konstatovat, že byla vybrána vhodně: je schopna poměrně niterného projevu, potřebného zejména v dlouhé závěrečné scéně, a její hlas nepůsobí ani trochu unaveně. Lze si snad jen v tomto dlouhém, nekonečně krásném a vyrovnaném loučení představit už hned zpočátku ještě víc klidu.
Také Michael Schade je v Písni o zemi postaven do dobré pozice. Jeho hlas je schopen hravě překonat svou základní a nejpřirozenější lyrickou danost; jak se ukazuje, má díky lehké otevřenosti značné rezervy. Přitom ani ve vypjatém, vysoko položeném a expresivně vyostřeném exponování (jehož je zde v tenoristových vstupech víc než dost a na němž si už mnohý jiný pěvec s podobným, primárně ne-hrdinným hlasem vylámal zuby) své lyrické parametry, zejména a hladkost a příjemnou barvu, v podstatě neztrácí. Boulez, jako dirigent se často obírající hudbou přelomu 19. a 20. století a první poloviny 20. století, Mahlerovu rozporuplnému hudebnímu světu nesporně rozumí. Čím dále víc k nostalgickému závěru se v jeho režii hudba směrem ke konci kongeniálně pročišťuje, tempo zvroucňuje, dynamika klesá, hlas vzdaluje a vytrácí. Sólující linky dřevěných dechových nástrojů se dál a dál transparentně osamostatňují... Vídeňští filharmonici tomuto světu rozumí také; mají s ním interpretační zkušenosti, které je opravňují vystupovat v pozici téměř normotvorné. Hudební režie jejich výkon i ostatní celkově velmi relevantní zvukový materiál skutečně dotáhla k dokonalosti a pohrála si s ním k velké působivosti.


nahráli: Violetta Urmana - mezzosoprán, Michael Schade - tenor, Wiener Philharmoniker, Pierre Boulez
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/01