7.10.2004 | Autor: Helena Havlíková

Deutsche Grammophon / Universal Music (142)
Nastudováni Verdiho Otella v Metropolitní opeře v roce 1995 svrchovaně naplňuje požadavky těch operních diváků, kteří si libují ve velkých hlasech a tradicionalisticky popisném provedení. A takových je v Americe většina. Za své dolary žádají nákladnou velkolepost. Inscenace Elijaha Moshinského (která v MET vystřídala slavnou Zeffirelliho produkci) tak ohromuje okázalým historizujícím pojetím v renesančním benátském stylu, které je vypracované do posledního detailu včetně dobových námořnických pomůcek, listin, truhlic, ale i kašírované travičky. Kdyby Inge Švandová měla jen z desetiny takový rozpočet, zkouškový čas a vycepované zpěváky, asi by připravila na scéně něco obdobného.
Zde ale byť jen přibližná analogie s našimi poměry končí. Hudební nastudování Jamese Levinea snese nejpřísnější měřítka. Podtrhuje Verdiho dramatismus, až mráz běhá po zádech, a dech se tají při jímavém nočním milostném vyznání. Pro syté modelování hudebního výrazu měl v té době ideální představitele: Plácido Domingo byl na vrcholu svého mistrovství a roli Otella zpíval už více než dvacet let. Vedle mocných poryvů jeho grobiánské výbušnosti působí Desdemona Renée Fleming křehce a něžně v liniích širokodechých oblouků kantilény. Obsazení role Jaga basbarytonistou Jamesem Morrisem s tmavším hlasovým zabarvením je méně obvyklé, ale moc Jagovy úlisnosti a ďábelskosti tím neutrpěla, ba ještě zřetelněji vynikala i díky kontrastu, když vedle mohutné Domingovy postavy svým subtilním zjevem Otella trýzněného žárlivostí ovládne. A protože i další role jsou obsazeny velmi kvalitně a obrovský sbor podává skvělý výkon, konzervuje záznam profesionálně dokonalé provedení, které skýtá tradiční přístup. Naštěstí není jediný.


nahráli: Plácido Domingo, Renée Fleming, James Morris, Metropolitan Opera Orchestra and Chorus, James Levine, Elijah Moshinsky
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/10