11.9.2011 | Autor: Miloš Bittner

Adrianne Pieczonka – soprán, Marcello Giordani – tenor, Plácido Domingo – baryton, James Morris – basbaryton, Stephen Gaertner – baryton. Sbor Metropolitní opery v New Yorku, Donald Palumbo – sbormistr, Orchestr Metropolitní opery v New Yorku, James Levine – dirigent. Režie: Giancarlo del Monaco, scéna a kostýmy: Michael Scott. Text: A, F, Š, N. Nahráno: 2010, Metropolitní opera New York. Vydáno: 2011. TT: 149:00. Obraz. formát: NTSC 16:9. Zvuk. formát: PCM Stereo, dts 5.1. 2 DVD Sony Classical 88697806649.

Vypadá-li hudební složka živé nahrávky jakéhokoliv díla právě tak, jak ji pro posluchače v Metropolitní opeře v New Yorku nastudoval James Levine, už jenom díky tomuto faktu je pro každého milovníka italské opery téměř nutností ji vlastnit. Hudební šéf Met je bez jakýchkoliv kompromisů již dlouhé desítky let jednou z největších hudebních osobností, která svým entuziasmem a svrchovaným uměním dokáže vnímavého posluchače strhnout.
Simon Boccanegra je v jeho rukou propracovanost sama. Vzrušující nejsou jen Levinova rychlá tempa. Protože požadovaného účinku v jednotlivých částech díla nedosahuje prostým zrychlením, čehož jsme bohužel někdy u jiných dirigentů svědky, jsou vzrušující i ta místa, ve kterých se běžně posluchač soustředí na jinou a často i nehudební složku. Partituru Levine podává natolik průzračně, že jsme schopni po celý průběh opery soustředěně sledovat veškeré nástrojové skupiny, vychutnávat si hlasy jednotlivých pěvců, vnímat, o čem zpívají, a zároveň sledovat dění na scéně. Vskutku skvělá kombinace, kdy se vám zkrátka nestane, že vám cokoliv unikne.
Autorem klasicky působící a zároveň i působivé produkce je Giancarlo del Monaco a nastudování inscenace mohlo být dnešními posluchači ještě před vydáním této nahrávky firmou Sony známo z videozáznamu z devadesátých let (Deutsche Grammophon), kdy se sešlo obsazení, ve kterém Plácido Domingo zpíval tenorovou roli, kterou v roce 2010 změnil na ústřední barytonovou. O této proměně španělského umělce se téměř všude vedly dlouhé diskuse a napsána byla spousta velice protichůdných názorů. Je úsměvné, že pro někoho v přímém přenosu z Met Domingo zpíval fantasticky pouze do té doby, než se po nějaké době oznámilo, že má pěvec jisté zdravotní komplikace. Nejen já však i nyní zpětně prostřednictvím nahrávky slyším, že si Domingo s barytonovou rolí poradil na výbornou. Jeho výkon byl výtečný a gradující, svůj hlas ovládal báječně a upozornění na nepatrné a absolutně nepodstatné drobnosti, které by se daly vytknout a které jednoduše ke každému živému opernímu představení a každému i sebevíce špičkovému pěvci patří, nikomu (nejen) v případě pana Dominga nepřísluší.
Legendární basbarytonista James Morris podal roli Jacopa Fiesca velmi dobře, jeho duet s Domingem v závěru opery, kdy i přes svůj věk dokázal bravurně pracovat s dynamikou svého hlasu, byl pro mě jedním z vrcholů celého představení. Marcello Giordani je na vrcholu své kariéry, patří mu jeden z nejpřirozeněji a nejotevřeněji zvonivě znějících tenorových hlasů dneška. Velice zaujal i herecky a kupříkladu jeho pěvecký výraz a emotivní podání scény, ve které se od své zbožňované Amélie dozvídá, že je její láska k dóžeti láskou dceři k otci, je
úchvatnou ukázkou komplexnosti operního umění na nejšpičkovější úrovni.
Adriannu Pieczonku jsem měl možnost živě v operním domě slyšet pouze v rolích Richarda Wagnera a Richarda Strausse, známo je mi též velice zdařilé album Pucciniho árií vydané společností Orfeo. Její pěvecké kvality jsou zcela patrné i v opeře italské, na záznamu z Met je něžnou a citlivou Amélií Grimaldi. Její zabarvení hlasu se skvěle snoubí jak s Domingem, tak s Giordanim, techniku má zcela ukázkovou. Barytonista Stephen Gaertner v roli Paola Albianiho pak výborně doplňuje báječně zkombinované obsazení.
Video režisérkou přenosu je Barbara Willis Sweete, a jak je již z Met zvykem, dění na scéně nám zprostředkovává takřka dokonale, jedině v superlativech lze hovořit i o zvukových parametrech nahrávky.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/05