12.6.2005 | Autor: Dina Šnejdarová

BMG Classics/Sony BMG (79:28 + 77:15)
Simone Kermes - soprán, Sara Mingardo, Sonia Prina, Hilary Summers - alt, Steve Davislim - tenor, Vito Priante - bas, Il Complesso Barocco, Alan Curtis. Produkce: Christian Leins, Dr. Richard Lorber. Text: A, N, F, I. Nahráno: 6/2004, Chiesa dell'Annunziata, Ravello, Salerno. Vydáno: 2004. TT: 79:28 + 77:15. DDD. 2 CD BMG Classics 82876 58797 2 (Sony BMG).

Alan Curtis, jeden z prvních průkopníků autentické interpretace (viz rozhovor v HARMONII 3/2005), se ve své objevitelské činnosti zaměřil tentokrát na Händelova Lotaria, opomíjenou a ve své době ne příliš slavnou operu (premiéra 1729), která skladateli posloužila hlavně jako ukázka nového souboru Královské akademie (takzvané Druhé akademie). Ne každé dílo zůstalo bez povšimnutí neprávem, což je do určité míry i případ Lotaria - v händelovském operním bohatství najdeme větší skvosty -, avšak provedení pod Curtisovým vedením stojí za pozornost. Interpretům se podařilo vymačkat z hudby to nejlepší, odhalit její skryté zbraně a směle jimi zaútočit. Výsledek je více než uspokojivý.

Příběh vypráví o vdově po italském králi, kterého zavraždil vévoda Berengario (Steve Davislim). Ten se pokouší se svou ženou Matilde (Sonia Prina) přesvědčit vdovu Adelaide (Simone Kermes), aby se provdala za jejich syna Idelberta (Hilary Summers). Dění zkomplikuje německý král Lotario (Sara Mingardo), který se o Adelaidu také uchází. V závěru je lstivý vévoda s manželkou poražen, Idelbert získává trůn a Lotario s Adelaide si vyznají lásku.

V převážně ženském obsazení, které Curtis zvolil zcela záměrně a naprosto trefně, dominují tři altistky, jejichž hlasy jsou přehlídkou rozmanitosti temných, sytých barev. Dramaticky skorohysterická Sonia Prina snad nemohla být vybrána lépe, o něco světlejší mužsky znějící hlas Hilary Summers zcela odpovídá charakteru dychtícího Idelberta, jemně prosycený alt Sary Mingardo vzbuzuje dojem bezpečné královské náruče. Nelze se divit, že pro roli Adelaidy zvolil Curtis Simone Kermes, jejíž hlas je podle potřeby flétnově křehký, zranitelný nebo rozvášněně ostrý. Steveovi Davislimu sluší nejvíce rychlé recitativy a rozezpívané plochy, v rychlejších tempech árií je lepší kochat se barvou jeho tenoru. Curtisovo pojetí totiž nesleduje dokonalost, technickou perfekci, ale výraz, vykreslení situace, vystižení charakteru. Díky tomu je nahrávka od začátku do konce živelná (podtrhují to staženě rychlé recitativy), čemuž napomáhá pohotově reagující continuo a orchestr.



Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/04