23.4.2004 | Autor: Marc Niubò

Virgin Classics / EMI (69:45 + 62:45 + 48:25)
Deidamia, komponovaná roku 1741, je poslední operou G. F. Händela, jeho posledním pokusem obrátit kolo osudu, či lépe řečeno, naklonit londýnské publikum italské opeře. Přestože důvody jeho neúspěchu tkvěly spíše v osobních vztazích k vlivným osobám a v celkovém klimatu společnosti než v hudbě samé, Deidamia si na dlouhá léta uchovala stigma díla málo zdařilého. Garantuji každému nezaujatému posluchači, že po poslechu nahrávky bude zastávat názor opačný. Oblíbená antická báje o Odysseově pátrání po Achillovi, ukrytém (v ženském převleku) mezi dcerami krále Lykoméda, nabídla prostor jak pro tradiční milostné téma, tak i momenty hrdinské a zejména ironické, Händelovi patrně osobně velmi blízké. Vznikla tak opera barvitá, lehce přestupující rámec konvencí z hlediska dramatického i hudebního. Asi nejzajímavější (pro dnešního posluchače) je sledovat duševní stav, vývoj titulní hrdinky, zamilované do Achilla. Tuto pozoruhodnou ale nelehkou roli na nahrávce výtečně ztvárnila sopranistka Simone Kermes. Její schopnost velejemných ale přitom kulatých, plných a artikulačně nedeformovaných výšek je poměrně výjimečná a v Deidamii plně využitá. Převažující étericky lyrické polohy (poslechněte si, jak pokládá tóny v Quando accenderan) však dokáže rázem proměnit i v afekt vášnivě hněvivý. Anna Maria Panzarella jako Achilles svůj part sice zvládá velmi dobře, chybí však pověstná "špička" a větší přesvědčivost. Co do vokální akrobacie je nejnáročnější role Nerey, přítelkyně Deidamie, do níž byla obsazena Dominique Labelle. Její zastřenější témbr tvoří ke Kermes výborný kontrast, technicky je projev takřka dokonalý. Nelehký úkol také připadl Anně Bonitatibus v roli Odyssea (Ulisse), psané původně pro kastráta. Netřeba zastírat, že větší razance, "mužnost", by byly v některých áriích vítané (v tomto směru je nejlepší árie Perdere il bene amato), osobitý půvab a vysoká kvalita jejího projevu jsou však neoddiskutovatelné. Jak asi mnozí čtenáři již ví, basisté Furio Zanassi a Antonio Abete patří k oněm vzácnějším typům zpěváků svého oboru, kteří nebučí ani jinak "nevyrábí" barvu; svým kultivovaným projevem ve vedlejších rolích Feniceho a Lykoméda celý tým zpěváků úspěšně doplňují. O to více lze litovat absenci jakýchkoliv informací o jednotlivých interpretech v jinak kvalitním bookletu. Utajeny jsou i četné úspěšné nahrávky Alana Curtise a ansámblu Il Complesso Barocco, který hraje zcela brilantně. Charakter jednotlivých árií je vystižen přesvědčivě, snad pouze ten slavík v Nasconde l'usignol působí poněkud tvrdě, nejedná-li se ovšem o automat na klíček...

Đ


nahráli: Simone Kermes, Anna Bonitatibus, Dominique Labelle, Anna Maria Panzarella, Furio Zanassi, Antonio Abete, Il Complesso Barocco, Alan Curtis
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/04