28.9.2009 | Autor: Vilém Spilka

Pat Metheny – kytara, Gary Burton – vibrafon, Steve Swallow – baskytara, Antonio Sanchez –bicí. Nahráno: live v klubu Yoshi’s Jazz, Oakland, 2008. Vydáno 2009. TT: 77:18. 1 CD Concord Jazz CJA-31303-02 (distribuce Universal Music).

Setkání vynikajících individualit nemusí vždy nutně být hudebním ternem, v případě all-stars kapely Garyho Burtona a Pata Methenyho však toto neplatí. Především proto, že oba leadery spojuje podobná hudební estetika a dlouhá společná hudební historie. Ne nadarmo se jejich předchozí společné album jmenovalo Like Minds – myšlení obou protagonistů je opravdu vzácně příbuzné. Jak Burtona, tak Methenyho charakterizuje naprostá bezchybnost a téměř strojově dokonalé provedení všech hudebních myšlenek, cit pro melodii a výstavbu oblouku sóla. V melodiích samozřejmě tradičně kraluje Metheny, jehož romantická klišé jsou už desítky let signifikantní, ale ani Burton nezůstává pozadu a dokáže se z vlastních tónových kaskád vynořit s melodií čistou jak sklo a chytlavou jak rádiový hit.
Živá nahrávka Quartet Live však není prostou konverzací dvou legendárních frontmanů s podporou rytmického tandemu, ale plnohodnotnou čtyřstrannou hudební konferencí na téma moderní jazz. Slovo si postupně berou všichni a jak Steve Swallow svým medovým basovým témbrem, tak bubeník Antonio Sanchez promlouvají k věci s podobnou naléhavostí jako Burton a Metheny.
Zvuk kytary a vibrafonu je specifický, o tom nemůže být pochyb. Barevně trochu splývá a kdyby se Metheny pouštěl častěji do syntezátorových experimentů, možná by to pestrosti zvuku prospělo. Syntezátor přijde ke slovu v závěrečném valčíku Question and Answer, proslaveném především stejnojmennou triovou deskou Pata Methenyho. Zkreslený zvuk – bohatě vyzkoušený v duu Metheny-Scofield – uplatňuje kytarista v dřevní hitovce Walter L, jediném to skladatelském příspěvku Garyho Burtona. Burton se ostatně v bookletu přiznává ke své nechuti se hlouběji zabývat kompozicí, neb svou sílu vidí spíše v improvizaci. Asi má nakonec pravdu, ale tahle Burtonova skladba funguje a úspěšně evokuje náladu fusion sedmdesátých let.
Nejvíc ale kapele sedí pomalé věci v rovném cítění. Jak Olhos de Gato od Carly Bley, tak Methenyho B and G jsou vrcholy nahrávky s nenapodobitelnou atmosférou a nádhernými hudebními příběhy. Méně už funguje jazzová klasika Steva Swallowa Falling Grace. Zahraná o chlup pomaleji by dělala čest svému titulu, takto je nejen drobet uhnaná, ale možná i informačně přehlcená, krása se proto poněkud vytrácí. Coral Keitha Jarretta naopak nabízí prostoru přehršel a každé hudební myšlence dá vyniknout. Methenyho Missouri Uncompromised popohání jazzový oheň, do kterého přikládá hlavně energický bubeník Antonio Sanchez, a o to, aby se nevymkl z rukou, se stará Steve Swallow, jazzový „Old Faithfull“. Sanchez k Methenymu v posledních letech patří nerozlučně a jeho moderní mix vlivů i díky dokonale vychytanému a plnému zvuku bicích vyznívá skvěle. A Steve Swallow další komentář nepotřebuje vůbec.
Burtonova obsese kytaristy trvá od počátku kariéry a dodnes nevyprchala. Kdysi Larry Corryell, John Scofield a Pat Metheny, později třeba Wolfgang Muthspiel a Kurt Rosenwinkel, dnes Julian Lage. Není pochyb, že angažmá v Burtonově kapele je něco jako jazzové ISO 9001. Samo o sobě nic nezmůže, ale je skvělou referencí. Nejen v Methenyho případě o tom není nejmenších pochyb.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/08