František Benda – Houslové koncerty

Roman Patočka – housle, Pražský komorní orchestr bez dirigenta. Text: Č, A. Nahráno: 2009, kostel sv. Šimona a Judy, Praha. Vydáno: 2011. TT 72:14. DDD. 1CD Radioservis CR0528-2.

Houslista Roman Patočka (1981) patří mezi nejslibnější české mladé interprety. Studoval u skvělých pedagogů – D. Zárubové, I. Štrause, S. Ashkenazyho, S. Picarda. Účastnil se mistrovských kurzů u R. Ricciho, H. Shahama, I. Haendel, V. Gluzmana a dalších významných uměleckých osobností. Je laureátem řady mezinárodních soutěží: Pražského jara (2003 – 2. cena), V. Humla v Zábřehu, Flame Competetion v Paříži, Maxe Rostala v Berlíně, P. de Sarasateho v Pamploně a L. Mozarta v Augsburgu (2009). V současnosti vystupuje nejen jako sólista, ale i jako člen Talichova kvarteta. Pražský komorní orchestr bez dirigenta vznikl roku 1951. V 70. a 80. letech neměl nikde srovnatelnou konkurenci. U jeho tehdy velmi prestižních pultů se vystřídalo množství špičkových instrumentalistů, se kterými často koncertovali a natáčeli vynikající sólisté. V této tradici se PKO snaží pokračovat i touto nahrávkou. Houslista a skladatel František Benda (1709 – 1786) je považován za jednoho z tvůrců přechodu baroka do klasicismu. Působil především v Drážďanech a Berlíně, kam se za ním z Čech později přestěhovala celá rodina včetně mladšího a stejně proslulého Jiřího Antonína Bendy. Hudební tradice rodu Bendů je v jejich potomcích živá dodnes. František Benda napsal pro housle kromě cca 160 triových sonát a tehdy velmi ceněných (a bohužel dodnes nevydaných) sólových capriccií množství koncertů, z nichž se dodnes našlo osmadvacet. Z nich Roman Patočka citlivě a s velkým vkusem vybral a připravil čtyři: Koncerty A dur, Es dur, C dur a D dur . Třívětá podoba koncertů odpovídá své době, ale originalitou a duchem hudby ji často přesahuje. Toto bylo zřejmé i jeho současníkům. Tehdejší hudební znalec Charles Burney napsal: „… jeho styl je neobyčejně zpěvný, v jeho skladbách by člověk sotva našel pasáže, které by nemohl zpívat lidský hlas. Jeho hra je procítěná a patetická… skladby tohoto mistra jsou skutečně velmi osobité a krásné. Bendův styl není ani stylem Tartiniho, Veraciniho nebo jiného slavného představitele některé školy. Je to styl zcela osobitý, vyškolený na vzoru, který by měli studovat všichni dobří instrumentalisté, totiž na dobrém zpěvu.“ Hra Romana Patočky ve vrchovaté míře odpovídá tomuto kritériu. Jeho tón zpívá, jeho fráze a každá nota jsou živé, plastické a dýchají. PKO nabízela sólistovi jednu vzácnou výhodu – možnost určovat a řídit podobu orchestrální partitury dle své představy. Nevím, bylo-li tomu tak i nyní. Oproti zpěvně plastickému projevu sólisty občas orchestr „šlape“ až s prusky vojenskou strohostí a mechanickou metronomičností v téměř pravoúhle srovnaných notách. Tento kontrast může být záměrný, ale dovolím si na závěr citovat Bendova současníka: „Benda neovlivnil pouze své žáky, způsob svojí hry přenesl i na celý královský orchestr.“

Toto tedy Patočka s PKO neučinil. Nahrávka je ovšem velmi kvalitní a záslužná, měli by ji poznat všichni, kdo se zajímají o vrcholná díla české hudby a o nastupující generaci špičkových sólistů.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: