23.7.2006 | Autor: Dina Šnejdarová

Arta Records/2HP Production (66:10)
Ritornello, Fraucimor, Michael Pospíšil. Produkce: Vítězslav Janda. Text: Č, A. Nahráno: 3/2005, kostel U Jákobova žebříku, Praha - Kobylisy. Vydáno: 2005. TT: 66:10. DDD. 1 CD Arta Records F10140 (distribuce 2HP Production).

V kterékoli době potěší, setkáme-li se s projekty, z nichž ze všech stran nevyčuhuje vypočítavost, podbízivost a zcela okatý útok na peněženku. Objeví-li se navíc v marketingově zneužívaném předvánočním běsnění, kdysi spojovaném s čekáním a ztišením, zaslouží si zvláštní ocenění.
Od Michaela Pospíšila už bychom snad ani nic jiného nečekali. Tentokrát se rozhodl oživit Zdoroslavíčka Felixe Kadlinského (1613 - 1675), překlad slavné sbírky Trutz-Nachtigal Fridricha Spee, z nichž bylo pro desku vybráno třináct písní. K posluchači se však dostává kromě hudby i její zápis v přiloženém zpěvníčku (noty jsou samozřejmě psány bez pomoci počítače - radost pohledět) s akordovými značkami(!), čímž je adresát mimo jiné nenápadně vybízen k vlastnímu domácímu muzicírování. Zůstaneme-li u textově-obrazového vybavení CD, Arta by za něj zasloužila minimálně "Tip Harmonie". Vkusný přebal, poctivý papír, pečlivě uvedené názvy básní s přesnými odkazy na originál, Pospíšilův nápaditý text, zpěvník. Booklet vybízí k listování, pročítání, přímo si říká o to, aby byl často brán do ruky.
"Spolupachatelkami" snímku jsou kromě Michaela Pospíšila členky nově vytvořené ženské sekce Ritornellu nazvané jednoduše Fraucimor, přičemž Pospíšil pasoval sám sebe nikoli do role zvané umělecký vedoucí, nýbrž "pantáta kapely". Zaměříme-li se na jejich interpretaci, dá se očekávat, že se názory na ni budou velmi různit. Záleží na tom, co od nahrávky očekáváme. Je-li to maximální hlasová a zvuková vyrovnanost, perfektně vyškolené hlasy, svou cestu si protagonisté k uchu posluchače možná nenajdou. Budou ho rušit přechody od barevně plného Pospíšilova hlasu ke křehce dívčímu Jany Lewitové, z toho zase k něžnému, leč sykavkovitému hlasu Blaženy Pecháčkové, jehož kvality technicky převyšuje soprán Hany Blažíkové, a tak bychom mohli pokračovat. Další potíže vzniknou tam, kde interpreti přecházejí od zpěvu k recitaci. Zde je patrná snaha o dobové provedení, která se nejvíce projeví změněnými důrazy ve slabikách oproti současnému jazyku. Někomu to možná bude připadat zajímavé, někdo si toho ani nevšimne vzhledem k tomu, co běžně slýcháme z televize, mě osobně tento druh autenticity příliš nepotěšil...
Na desku se však lze podívat i z jiné strany. Připustíme-li fakt, že cílem Michaela Pospíšila - ať už je nám to milo, či ne - asi není dosahovat interpretační dokonalosti, že leccos záměrně dotváří spontánně až při vzniku desky, že ho víc zajímá atmosféra, obsah, a přestože to zní jako klišé i srdce, nevychází z toho Zdoroslavíček zas tak špatně. Snímek je nabitý atmosférou, která může člověka pozitivně zasáhnout, přeslechnout nelze oddanost a radost, s jakou jsou písně prováděny, snaha sdělit, předat víc než jen pěkné barokní písničky. Nejosobnější je v tomto směru kromě Pospíšila Jana Lewitová, jejíž zpěv a zvlášť mluvený projev jsou příjemně emocionální (jako i texty písní). Ač se to na první poslech nezdálo, nakonec jsem litovala, že zpívá sólově pouze v jednom čísle. Velmi rozmilý je také společný "duet" Hany Blažíkové s Kateřinou Doležalovou. Náladu desky pak dokresluje napodobení ptačího zpěvu.
Ritornellovský projekt je opět svůj. Je originální, není pro všechny - což považuji za plus -, vybízí k osobní aktivitě - přinejmenším mentální -, navíc pohladí. Buďme rádi, že takové projekty vznikají!

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/12