27.6.2002 | Autor: Věroslav Němec
Hänssler Classic / Rosa (64:12)
booklet
Skrjabin a Rachmaninov mají k sobě blízko nejen daty narození, ale i svou hudební řečí. Mnohovrstevnatost a složitost jejich hudebního myšlení se u nich odráží v komplikované klavírní faktuře s extrémními technickými nároky. Od pianistů, kteří chtějí zvládnout jejich díla, se očekává nejen dokonalá technika a nadprůměrná muzikálnost, ale navíc také velká fyzická výdrž. Pětadvacetiletý uzbecký klavírista
Eugene Mursky prošel v osmdesátých letech systémem sovětské hudební výuky určené mimořádně talentovaným dětem, o níž je známo, že dokázala mladé umělce dokonale připravit k interpretaci i těch nejnáročnějších děl (na svém absolventském koncertu hrál v osmnácti letech Beethovenovu
Appassionatu, Chopinovu
Druhou klavírní sonátu a Rachmaninovovu
Druhou klavírní sonátu.) Při poslechu tohoto pianisty nebudeme ani na chvíli na pochybách o tom, že se jedná o jednoho z nejtalentovanějších představitelů ruské klavírní školy. Jak ve výběru ze Skrjabinových nejhranějších
Etud, tak v rozsáhlé Rachmaninovově
Druhé klavírní sonátě oceníme velkorysou a naprosto bezpečnou techniku, smysl pro stavbu velkých ploch, ale také cit pro poezii, který mu nedovolí, aby efektní virtuozita převládla nad významem. Po bouřlivém přívalu hudby těchto dvou autorů působí Prokofjevova suita z baletu
Romeo a Julie prostě a průzračně jako dětské říkadlo. Jako by nám zde Mursky otevřel dveře do soukromí své pianistické dílny, ukryté za velkolepou fasádou: oceňujeme jeho lehkou prstovou techniku (
Julie jako dítě), křehkou stavbu melodie (trio
Menuetu), zajímavé úhozové nuance (portamento v
Páteru Lorenzovi) i pikantní "jazzové" názvuky (
Scéna,
Merkutio). Mursky má kariéru před sebou - a jeho druhé sólové CD nasvědčuje tomu, že se máme na co těšit.
Body: 
Psáno pro: časopis Harmonie 2002/06
