13.2.2003 | Autor: Kateřina Fojtíková

Supraphon (57:38)
Španělské tance Enriqua Granadose, původně určené pro klavír, jsou velkým lákadlem i pro jiné instrumentalisty. Autorské orchestrace se (možná kvůli Granadosově předčasné smrti) nedočkaly, a tak patří zřejmě mezi skladby, které jsou nejčastěji transkribovány - ať už pro různé sólové nástroje, nebo pro jejich kombinace. Co se týče kytary, například Andaluzu č. 5 hrával ve vlastní úpravě už Andrés Segovia; existují i verze pro dvě kytary (z poslední doby například francouzské duo De Chabot - Nogrette). Exotickým španělským melodiím neodolal ani kytarista Lubomír Brabec, který si ke spolupráci přizval harfistku Kateřinu Englichovou a pro jedno číslo i violoncellistu Jiřího Bártu. Brabec je také autorem úprav jedenácti tanců, pouze tanec č. 8 si transkribovala Englichová pro sólovou harfu. Oba zúčastněné nástroje, harfa i kytara, mají bohaté možnosti harmonické hry, a tak jsou si rovnocennými partnery. Nedělí se na nástroj melodický a doprovodný, ale střídají se v přednesu hlavní melodické linky. Hra Englichové nepostrádá lehkost a přirozenost, je v ní znát také velmi precizní propracování a frázování. Působí však možná až příliš jemně a decentně. Naopak Lubomír Brabec do svého projevu vkládá značnou agresivitu. Jeho styl je tvrdý a úsečný. Převažuje ostrý rejstřík, staccato, akcenty na všech osminách, rasguada (zvláště v č. 9) znějí nečistě a nepříjemně. Jeho hra postrádá tah, plynulejší výstavbu frází, což se projevuje především v sólově hraném tanci č. 7.
Hlavním nedostatkem tohoto CD je tedy odlišné cítění obou hlavních protagonistů. Jakéhosi zlatého středu se podařilo dosáhnout pouze jejich hostu Jiřímu Bártovi, který se představuje v jediném tanci, Andaluze č. 5. Jeho hra bez přehnané expresivity v sobě spojuje sladkost i vášnivost španělské hudby, což kontrastuje s příliš mechanickým kytarovým doprovodem.



nahráli: Kateřina Englichová - harfa, Lubomír Brabec - kytara, Jiří Bárta - violoncello
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/02