27.1.2005 | Autor: Petr Veber

Universal Music (66:04)
Hilary Hahn - housle, London Symphony Orchestra, Colin Davis. Produkce: M. T: Engstroem. Text: A, F, N. Nahráno: 10/2003 Abbey Road Studios (Elgar), 12/2003, Studio One (Williams), Londýn. Vydáno: 2004. TT: 66:04. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 00289 474 5042 (Universal Music). Jestliže je Elgarův Houslový koncert v tomto podání objevem, nezůstává za ním co do překvapivosti i co do dokonalosti interpretace ani čtvrthodinová jednovětá romance, kterou Ralph Vaughan Williams nazval The Lark Ascending, tedy něco jako Vzlétající skřivan. Není to obyčejná a pouhá zvukomalba, na to už je doba vzniku - 1. světová válka - příliš pokročilá. Jde spíše o lyrickou fantazii využívající pro mimohudební asociace i pro ryze hudební zážitek některé danosti a typický charakter houslové techniky a výrazu. Hilary Hahn vstupuje do skladby nádherným, tenoučkým a rozechvělým tónem. Je to v jejím podání nekonečný zpěv. Typicky měkký zvuk instrumentace tohoto skladatele (s často sordinovanými smyčci, dřevy a hornami) je podpořen velmi nízkou dynamikou. Orchestrální doprovod je zde úžasný. Z těchto pianissim vyrůstá melancholicky zasněné houslové sólo, něžně a do ztracena trylkující pták. Pocit z prostoru, básnivost námětu a představivost utáhne na tomto snímku mladá sólistka s naprostou samozřejmostí a zralostí. V závěru už znějí jen a jen samotné housle. Těžko hledat "angličtější" hudbu, než je ta, kterou psal Vaughan Williams. Motivicky i náladou...
Houslový koncert Edwarda Elgara, z přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století, je přece jen dílem o něco tradičnějším, především díky subjektivnosti své lyriky a bohatství emocí. Sólistka zde nachází ve všech mnohdy zasněných a převážně přemítavých klidných větách dokonalé vcítění. Neprezentuje se zde jako prázdná hvězda, ale jako umělkyně, která ví, o čem je život a co vše se může odrážet v hudbě. Vedle koncertu Albana Berga je tento v průvodním slově nazván asi nejintimnějším ze všech houslových koncertů. Deska tak skutečně vyznívá. K informacím o skladatelově přítelkyni i k úvahám o "duši houslí", která je zde portrétována, se přidává v bookletu vyznání houslistky stojící na prahu 21. století a ohlížející se o sto let zpět: tohle je hudba z doby, která už není! Básnivě se dále vyznává ze svých pocitů. Nevypadá to jako póza. Dovede to vše vtělit i do hudby, kterou s klidem a pokorou rozeznívá.



nahráli: Hilary Hahn - housle, London Symphony Orchestra, Colin Davis
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/01