Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič – Symfonie č. 1 – 15 (komplet)

Peter Mikuláš – bas (13), Marina Šaguč – soprán (14), Michail Rysov – bas (14), Pražský filharmonický sbor (2, 3, 13), Kühnův smíšený sbor (13), Jan Svejkovský (2), Jan Rozehnal (3), Pavel Kühn (13) – sbormistři, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Maxim Dmitrijevič Šostakovič. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live, 1. 2. 1995 (13), 13. 11. 1996 (5) – vše Dvořákova síň Rudolfina, Praha; 3. – 4. 2. 1998 (4), 2. 3. 1999 (6), 30. 11. a 1. 12. 1999 (1 a 9), 7. a 8. 12. 1999 (14), 27. 2. 2002 (7), 7. a 8. 4. 2003 (8), 6. a 7. 12. 2005 (2 a 10), 28. 2. a 1. 3. 2006 (3 a 11), 8. a 9. 3. 2006 (12 a 15) – vše Smetanova síň Obecního domu, Praha. Vydáno: 2006. TT: 73:50, 72:21, 79:13, 64:58, 76:55, 75:49, 77:59, 66:05, 60:12, 65:18. DDD. 10 CD Supraphon SU 3890-2.

Najde-li se někdo, kdo v letech 1995-2006 nechyběl, když Maxim Šostakovič s orchestrem FOK postupně studoval symfonie svého otce (autor recenze se přiznává k jedné absenci hned v roce 1995), určitě bude velmi překvapen úrovní předkládaného kompletu. Prozraďme hned ze začátku, že příjemně.

Není žádnou novinkou, že ani živá nahrávka není pouze dílem interpretů, nýbrž trochu také iluzí v rukou zvukových techniků, kteří dokážou divy. Zde to platí dvojnásob. Na samotných koncertech bylo lze slyšet výkony vynikající, průměrné i vyloženě nepovedené. Během těch let bylo také možné sledovat stoupající úroveň orchestru, lépe a lépe sžitého s poněkud neprakticky působícím dirigentem, i různou úroveň formy samotného kapelníka, který zhruba uprostřed cyklu zjevně prošel jakousi krizí. Přesto je na disku každá z patnácti symfonií opravdovým klenotem.

Čím to je? Mladšímu Šostakovičovi se zkrátka podařilo přesvědčit orchestr FOK, jak výrazově hrát ruskou hudbu. Sice se hodně mluvilo o tom, jak je dirigentovo pojetí otcovy hudby autentické, ale velká část jeho autentičnosti spočívala právě v tom, že orchestr prokázal značnou tvárnost a především v posledních koncertech (2005-2006, symfonie č. 2, 3, 10-12, 15) zněl jako svěží ruské těleso kupříkladu na Pražském podzimu. Na takovou hru by zřejmě slavnější orchestr nepřistoupil (pro příklady nemusíme chodit daleko, jen pár kroků k řece) a výběr FOK pro takový projekt nepůsobí jako znouzectnost. K tomu se přidala ještě dávka neurotičnosti, tolik typické pro oba Šostakoviče, a sklon k volbě výrazně rychlejších temp. Výsledkem je krajně originální komplet, jehož hodnota hned tak nezapadne.

Především ze začátku měl orchestr slabou sekci dřev (fagoty) a bicí byly prakticky k odepsání (tympány). Naopak ke konci celého tuctu let ansámbl překračoval svůj stín, omlazení bicí sekci velmi prospělo. Technická úroveň hry orchestru je jinak spíše pečlivá, nikoliv brilantní. Hodnota snímku však spočívá v něčem jiném – nehrálo se „každý podle svých možností“, ale „každé hudbě podle jejích potřeb“. Hráči odhazovali vlastní nedostatky a upřednostňovali správný výraz. To vše, umocněno akustikou Smetanovy síně (s výjimkou symfonií č. 13 a 5), zvyšující veškeré dynamické efekty, především bicích, až do krajnosti, vytváří výsledek, který nesmí chybět v diskotéce žádného milovníka krajní působivosti Šostakovičovy hudby.

Z celého kompletu dle mého nejskvěleji zní obě experimentální revoluční symfonie, druhá a třetí, interpretačně velmi náročné. Těžko říct, existuje-li natolik skvělá a věrná nahrávka (včetně sirén!) druhé symfonie, spíše však nikoliv. V prakticky nezpívatelných výškách tu exceluje i Pražský filharmonický sbor, i u něj se vkrádá hodnocení „nedostižný“. K těmto je třeba připočíst ještě symfonii dvanáctou, běžně považovanou za hudebně nejslabší. S takovým hodnocením Maxim evidentně nesouhlasí a udělal z Dvanácté strhující požitek – opět kvalitativně na absolutní špici. Drží-li černého Petra nejslabších snímků kompletu symfonie sedmá a osmá, neznamená to nutně, že obě patří do starého železa. Nepostrádají určitou originalitu a syrovost, představují vcelku solidní průměr. Vše mezi vytčenými krajnostmi jsou excelentní snímky, těžící z nesimulovatelné atmosféry živého koncertu a kvalitativně až na výjimky (intonační katastrofa ve čtvrté části čtrnácté symfonie – soprán a cello sólo) zaměnitelné za snímky studiové.

Pochvalu si zaslouží otištění zpívaných textů v originále bez transliterace do latinky. Jinak je ale design bookletu a celého kompletu další katastrofou, za kterou by (dámy prominou) někomu vskutku patřilo nakopat („Design by Miloslav Žáček“). Dvanáct let práce je pro zainteresované kusem života, Šostakovičovy symfonie jsou působivým a často patřičně děsivým svědectvím o dvacátém století, nahrávky mají šanci na světový úspěch, ale když se to celé zabalí do takto amatérsky vypravené ohavné škatule s vyčpělým wordovským fontem, snižuje se perspektiva úspěchu alespoň na polovinu. Za tohle by se měl celý Supraphon Music, a. s., intenzivně zastydět, a popřemýšlet o nápravě.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: