David Dorůžka: Silently Dawning

David Dorůžka – elektrická a akustická kytara, Josefine Lindstrand – zpěv, Michal Baranski – kontrabas, Lukasz Zyta – bicí. Nahráno: Studio Svárov, říjen 2007. Vydáno 2008. TT: 59:03. 1 CD Animal Music ANI 007-2 (distribuce Sony BMG).

Český kytarista David Dorůžka je umělec, jehož význam už překročil hranice země. Má za sebou studium na prestižní Berklee College of Music v Bostonu a ve svém mladém věku (ročník 1980) stihnul účinkovat s celou řadou jazzových celebrit (Jorge Rossy, Django Bates, Tiger Okoshi a jiní). V roce 2004 vydal svůj autorský debut Hidden Paths , který získal ocenění Anděl v kategorii nejlepší jazzové album. Po čtyřleté odmlce vydal desku Silently Dawning .

Je třeba říct, že Dorůžka je nejen znamenitý kytarista, ale i intelektuál, který ve své tvorbě vědomě přiznává a reflektuje své kořeny a ví, kam jeho hudba má směřovat. To, co dominuje na Silently Dawning, by se dalo označit jako „evropský princip“ v jazzu – tedy zvuk, který známe například z mnohých nahrávek vydavatelství ECM. Vybral si na to i vhodné typy spoluhráčů. Polák Lukasz Zyta je prototypem „evropsky“ swingujícího bubeníka, který spíše než na pregnantní timing klade důraz na empatické rytmické struktury podporující atmosféru skladby. Rytmiku dotváří jeho krajan a častý spoluhráč, mladý (ročník 1984) virtuózní kontrabasista Michal Baranski . Švédská jazzová zpěvačka Josefine Lindstrand vnáší do Dorůžkovy introvertní koláže kus skandinávské mystiky a folklorismu. Panevropský charakter dotváří svou hrou samotný Dorůžka, jehož poetika v sobě nezapře český původ (něco podobného můžeme cítit například z nahrávek George Mraze a Rudy Linky).

Silently Dawning je konceptuální projekt – jde o Dorůžkou zhudebněné básně Emily Dickinson a Jiřího Ortena (pár vlastních textů dodala i Josefine Lindstrand). Dorůžkův skladatelský rukopis se vyznačuje krásně klenutými melodiemi (The Things That Never Can Come Back, The Heart Has Narrow Banks) , snahou o minimalismus co do počtu tónů, ale s maximálním napětím (celkově je na nahrávce málo okamžiků, kdy si může posluchač vydechnout). Aranžmá se vyhýbají jazzovým konvencím, místy vycházejí z postupů vážné hudby (Noc a den ), folku (I Felt My Life ), či dokonce takřka triphopového zvuku (November ). Na jazzový improvizační jazyk však úplně nerezignoval – ostatně Dorůžka jej ovládá na mimořádně vysoké úrovni, což dokazuje v klasickém triovém formátu (Before Spring Comes ), jakož i v brilantním sólovém bloku ve skladbě Tears (která se mimochodem nachází i na prvním albu, jen v čistě instrumentální verzi). Instrumentalistický aspekt, pro jazz tak typický, je však v Dorůžkově hudbě potlačovaný a podřízený kompozici jako celku, její atmosféře i textu.

Není tedy pochyb o jasné vizi, o vyspělém kompozičním rukopise, vysoké muzikalitě a empatii samotného Davida Dorůžky i jeho spoluhráčů. Jedinou otázkou zůstává, zda tento amalgám folkového poetismu, postupů artificiální hudby s občasným využitím jazzového improvizačního jazyka je možno zařadit pod některé odvětví jazzu, anebo už jde o samostatný žánr (podobně jako například third stream v 50. letech). Každopádně, Silently Dawning je jeho typickým, ale zároveň mimořádně osobitým příkladem.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: