15.6.2002 | Autor: Luboš Stehlík

Deutsche Grammophon / Universal Music (71:52 + 77:57)
Dnes je už běžné, že dirigenti jsou jako stěhovaví ptáci a že ani na postech šéfů orchestrů nezůstávají dlouho. Když někdo pracuje s orchestrem soustavně osm deset let, je to něco mimořádného, zvlášť když se jedná o těleso z absolutní světové špičky. Po Kurtu Masurovi, který opustil Newyorskou filharmonii ho následoval Claudio Abbado. (Přesun z Royal Concertgebouw Orchestra učiní za necelé dva roky i Riccardo Chailly.) Abbado sice u Berlínské filharmonie zpočátku navázal na tradici a odkaz svého předchůdce Herberta von Karajana, ale v průběhu 90. let si s orchestrem rychle našel svou vlastní cestu jak v interpretaci, tak v dramaturgických akcentech. Obzor berlínského superorchestru rozšířil o řadu děl francouzské a ruské provenience a výrazné spanilé jízdy podnikal do soudobé hudby 20. století (Henze, Rihm, Stockhausen, Kurtág ad.). I když se už v druhé polovině 90. let ocitl gramofonový průmysl v depresi, na kterou hledá úporně léčbu dodnes, dokázal s tímto orchestrem realizovat více než 40 projektů, z toho jen pro svou hlavní firmu Deutsche Grammophon jich bylo 30, včetně Verdiho opery Falstaff (Cena Harmonie 2001)!
Jako dík a poctu za jeho dvanáctiletou práci u Berlínské filharmonie vydala firma DG kompilaci The Berlin Album. Problém při sestavě asi tkvěl hlavně v tom, co z tolika hodin hudby vybrat. Nakonec producent pravděpodobně z marketingových důvodů opatrně zvolil repertoár, který uvítá co nejširší spektrum posluchačů. Vždyť největším "modernistou" je zde Prokofjev. Je to škoda, protože Abbadovu úžasnou osobnost okleštil. Nicméně i tak je zde řada ozvěn jeho génia. Naopak velmi oceňuji, že firma, jistě ve spolupráci s dirigentem, vybrala jako Abbadovy "hosty" tři báječné pianisty tří generací. Jestliže Čajkovského Marthy Argerich a Beethovena Maurizia Polliniho diskofilové dobře znají, nahrávka 1. klavírního koncertu Sergeje Prokofjeva v podání mladičkého Jevgenije Kissina pod dojmem jeho pozdějších kreací neprávem poněkud zapadla. Všechny tři kreace patří společně s ukázkami z Mahlerových symfonií k nejsilnějším momentům reprezentativního titulu.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/06