Christoph Wolff – Johann Sebastian Bach

Překlad: Hana Medková. Vyšehrad, Praha 2011, 544 stran.

Kvalitní muzikologická produkce na českém trhu je poměrně vzácným jevem, a proto každý zdařilý titul si zaslouží širší publicitu, včetně překladů. Kniha Christopha Wolffa jistě doporučení nepotřebuje – českému čtenáři se v ní do rukou dostává zásadní dílo bachovského výzkumu a zároveň jeden z nejprodávanějších muzikologických titulů posledních deseti let. Autor patří k nejpovolanějším ve svém oboru – bachovskému výzkumu se věnuje téměř půl století, od roku 1976 je profesorem hudební vědy na univerzitě v Harvardu a od roku 2001 ředitelem významné vědecké instituce, Bachovského archivu v Lipsku. Práce je koncipována především biograficky, na což Wolff své čtenáře upozorňuje již v předmluvě. Jedná se však pouze o autorovo taktické varování těm, kteří by snad doufali nalézt informace ke každé skladbě či komplexní hudební analýzy. Nehledě na tyto proklamace a skutečně detailní sledování osudů Johanna Sebastiana Bacha, prostředí, v němž vyrůstal a působil, lidem, s nimiž se na své životní pouti setkal apod., je prostor věnovaný hudební problematice značný. Autor na mnoha místech nabízí vhled do Bachova kompozičního myšlení, geneze, stavby i stylových aspektů děl, ale i detailů týkajících se např. konstrukce varhan, podoby rukopisů, liturgických souvislostí nebo provozovací praxe. Důležitým motivem, který je exponován v předmluvě, a poté se pravidelně objevuje v celé knize, je učenost Bacha, a to nejen ve smyslu dokonalosti jeho skladatelské techniky ale umělcově celkově intelektuálním charakteru. To je jeden z Wolffových osobitých přínosů jeho výkladu Bacha, který se v původním anglickém vydání knihy odrážel i v jejím názvu (Johann Sebastian Bach – The Learned Musician). Přes množství zajímavých údajů o Bachových studiích na lyceu v Lüneburgu či intelektuálním ovzduší Lipska však právě tento aspekt působí lehce přepjatě a u pozorného čtenáře vzbudí pochybnost, podobně jako neustálé zdůrazňování všech i jen hypoteticky možných pozitivních souvislostí a elegantní odmítání negativních. Tento pohled ovšem souvisí s celkovým obrovským zaujetím autora pro předmět svého bádání, pochopitelnou fascinací a úctou k Bachovi, která se promítá do celého textu, a souzní i s názory hojně citovaného zakladatele bachovského bádání v 18. století, J. N. Forkela. Uvedená fakta však nic nemění na skutečnosti, že Wolffova monografie je vynikajícím dílem svého oboru a širokého užití. Podrobně postupující výkladový text velmi vhodně doplňují četné tabulky, schémata, obrazové dokumenty, notové příklady, v závěru knihy potom chronologie, rejstříky a samozřejmý soupis literatury. To vše umocňuje kvality textu, který již sám o sobě představuje obdivuhodnou sumarizaci velké části bachovského bádání druhé poloviny 20. století a bude zdrojem poučení i inspirace pro několik generací čtenářů. Také proto patří všem, kdo se zasloužili o po všech stránkách precizně připravené české vydání, velké díky.

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: