12.5.2003 | Autor: Marc Niubò
Astrée Naive / Classic (62:56)
booklet
Nový způsob zpěvu a zejména komponování známý na počátku 17. století jako "seconda prattica" byl zprvu některými vnímán jako extravagance či neznalost pravidel kontrapunktu a dobrého vkusu. Historie však dala za pravdu právě narušitelům starých pořádků, odvolávajících se nejen na (zdravý) rozum, ale především na smysly a cit, kteří vzápětí vešli do dějin jako první autoři nového hudebního slohu později nazývaného baroko. Právě z děl průkopníků této (nejen) tehdy tak nezvykle a silně působivé hudby je sestavena i recenzovaná nahrávka. Představuje jakousi imaginární rekonstrukci hudební složky večerní modlitby církve, tedy nešpor, a to konkrétně k svátku Narození sv. Jana Křtitele, tak jak by mohly znít asi někdy kolem roku 1635. Na první pohled se nejedná o nijak originální dramaturgický nápad - připomeňme například svatojánské nešpory v realizaci Gustava Leonhardta. Avšak kromě nezanedbatelného faktu, že řada skladeb je zde zachycena vůbec poprvé, odlišuje se tento snímek od většiny podobných svým výhradně sólovým obsazením všech žalmů. Obáváte se jednotvárnosti? Zcela zbytečně, neboť jen výběr jednotlivých skladeb je téměř učebnicovou ukázkou hudby raného baroka v jeho formální i výrazové rozmanitosti. Recitativní plochy se střídají s ariózy, nechybí zde ani ciaccona či skladby s instrumentálními ritornely. Samostatné instrumentální canzony a sonáty pak zní - dle dobové praxe - také namísto opakování chorálních antifon po žalmu, čímž nahrávka dosahuje i značné barevné pestrosti. Nemalou zásluhu na tom samozřejmě má soubor
La Fenice pod vedením
Jeana Tubéryho - ocenění zasluhují zvláště výkony kornetistů. Hlavní slovo má ovšem jediný sólista - kontratenorista
Carlos Mena, kterého čtenáři HARMONIE znají asi především z nahrávek Jordiho Savalla. Nemýlím-li se, jde o Menův první sólový projekt a nutno říci, že se tohoto ne zrovna snadného úkolu zhostil velmi dobře. Jak recitativní, tak i virtuózní party podává s přehledem a elegancí; hlas zní dobře ve všech polohách, ve výškách poněkud "hutní" a blíží se trochu barvě kornetu. To jediné, co zde snad schází k dosažení těch nejvyšších met, je místy větší práce s detailem a zejména celkové větší uvolnění, umožňující jak objevit více barevných poloh, tak hlas s jistotou ještě více rozvinout. To je ale cesta mistrů, na kterou se Carlos Mena již vydal.
Body: 
Psáno pro: časopis Harmonie 2003/04
