28.7.2009 | Autor: Luboš Stehlík

Jiří Bárta – violoncello, Pražská komorní filharmonie, Jakub Hrůša – dirigent. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 4. – 7. 1. 2009, Studio Domovina Praha. Vydáno: 2009. TT: 67:16. DDD. 1 CD Supraphon Music SU 3989-2. Alternativa: Martinů – Raphael Wallfisch, Bělohlávek, ČF (Chandos), Josef Chuchro, Košler, ČF (Supraphon).

Na první poslech asi nebude posluchači jasné, proč zvolil Jiří Bárta právě tato tři díla, skladatelů, jejichž tvůrčí poetika se vyjma silné “lásky k vlasti” moc nepřekrývá. Když Martinů v roce 1959 zemřel, připomínali si Češi stoleté výročí narození Foerstera a Jan Novák dokončil svoje originální Capriccio. Dle vyjádření interpreta je zařazení Martinů vzhledem k výjimečným hudebním kvalitám a výročí jasné a Novák je záměrným kontrastem, koneckonců jedná se o první digitální nahrávku. Vše se však kupodivu odvíjelo od Foerstera a Bártovy ambice představit něco neznámého. Navíc i Josef Bohuslav Foerster má letos kulaté jubileum. Světová premiéra jeho Koncertu pro violoncello a orchestr op. 143 není naštěstí povinnou úlitbou mistrovi. Jedná se o pozdně romantickou, hutnou symfonickou partituru, kdy sólista se musí hodně snažit, aby se prosadil. Jsou zde nádherné plochy až erotické vibrace (viz 2. věta), mohutné vlny vzepětí a ztišení, ale i místa kompozičně poněkud diskutabilní. Pro dobrý orchestr šance ukázat, jaké má smyčce, jakou má duši. Pod vedením Jakuba Hrůši lze mluvit o naprosto excelentním provedení, které bude pro budoucnost referenční.
Martinů 1. koncert pro violoncello a orchestr, H 196 (zde šťastně zvolena 3. verze z roku 1955), je naopak známý a dokonce existují i zahraniční provedení. Kdybych měl soudit pouze podle digitální nahrávky, tak dávám přednost před Chuchrem a Wallfischem právě Bártovi. Jeho interpretace totiž přináší více emocionality a tónové krásy a navíc spjatosti s okolím. Musím však dodat, že „vinu“ na báječném zvukovém obraze má citlivě kooperující orchestr.
Jan Novák je tajným démantem české hudby, bohužel stále ne plně pochopeným a prováděným. Jeho láska k historii a ke slovu je známa z jeho nádherných kantát a scénických děl. Zde překvapí humorem a málokdy slyšenou schopností propojit prvky jazzu s dvanáctitónovou skladebnou technikou. Výsledkem je uvolněná a dynamicky pulsující hudba bernsteinovského typu. Pražská komorní filharmonie zde ukázala, jak zdatné má hráče na dechové nástroje.
Když deska dohrála, tak jsem musel znovu ocenit dramaturgický cit Jiřího Bárty a v tomto případě i odvahu vydavatele.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/08