21.4.2010 | Autor: Petr Ch. Kalina

Annette Dasch – soprán, James Taylor – tenor, Christian Gerhaher – baryton, Aurelius Sängerknaben Calw, Festivalensemble Stuttgart, Klaus Breuninger – dirigent, Helmuth Rilling – dirigent. Text: A, N. Nahráno: live, 9. 9. 2007, Liederhalle (Beethovensaal), Europäisches Musikfest Stuttgart. Vydáno: 2007. TT: 46:11, 36:29. DDD. 2 SACD Hänssler Classic CD 98.507 (distribuce Rosa).

Nejpopulárnější vokální dílo Benjamina Brittena – Válečné requiem – vyžaduje značný provozovací aparát: je psáno pro tři sólové hlasy, smíšený sbor, dětský sbor, varhany, komorní orchestr a velký orchestr. Skladba vznikla v roce 1962 u příležitosti nového vysvěcení katedrály v britském Coventry, která byla zničena při náletu v bitvě o Británii o dvaadvacet let dříve. Na nové živé nahrávce vydavatelství Hänssler Classic se interpretačně podílí Festivalensemble Stuttgart pod vedením svého zakladatele, bachovského specialisty Helmutha Rillinga, chlapecký sbor Aurelius Sängerknaben Calw, německá sopranistka Annette Dasch, americký tenorista James Taylor a barytonista z Německa Christian Gerhaher. Dílo psané pro několik souborů si vynutilo i přítomnost druhého dirigenta, Klause Breuningera, který řídí komorní orchestr. Text skladby sestává z latinského liturgického textu mše za zemřelé doplněného o poetické texty v angličtině z pera Wilfreda Owena, důstojníka anglické pěchoty, který padl ve Francii v roce 1918. Latinské části textu přednáší střídavě smíšený sbor doprovázený orchestrem a chlapecký sbor se subtilním doprovodem varhan. Sbory zvolily předalpskou výslovnost latiny a jejich výkon je velmi dobrý. V jejich interpretaci vyznívají působivě lyrické pasáže, složité kontrapunktické postupy i výrazný dramatismus části Dies irae. Anglické poetické vsuvky přednášejí střídavě sólisté. Tyto básně jsou vůči tradičnímu latinskému textu sice jazykově i stylisticky kontrastní, přesto však ústrojně doplňují smířlivá liturgická slova vyjádřením niterných pocitů člověka, který stojí denně tváří v tvář jisté smrti. Kontrastní je i jejich hudební zpracování. Zatímco latinské sborové pasáže znějí v nejlepším slova smyslu liturgicky, sólové anglické vstupy jsou psány v neobyčejně působivé rozvolněné dikci Brittenových oper. A právě v těchto okamžicích nejvíce zaujme tenorista James Taylor, který způsobem přednesu a do jisté míry i barvou hlasu nápadně připomíná Petera Pearse, pro něhož Britten psal drtivou většinu sólových tenorových partů svých skladeb (Pears byl sólistou i při premiéře Válečného requiem v roce 1962 v Coventry a s jeho uměním se případný zájemce může snadno seznámit z mnoha aktuálních reedic původních nastudování Brittenových vokálních děl). I výkony ostatních dvou sólistů jsou pozoruhodné, avšak zejména Taylorovo prokazatelné detailní nastudování specifické Pearsovy dikce vnutí posluchači pocit, že tenorová úloha byla provedena v naprostém souladu se skladatelovou představou. O něco hůře bohužel vyznívá výkon velkého orchestru, jenž na několika místech (a zejména v žestích) nemá přesné nástupy ani čistou intonaci. Tyto běžné nedostatky živé nahrávky bude však velkorysý posluchač disku snadno tolerovat.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/10