18.8.2010 | Autor: Vlasta Reittererová

David Kelly – baryton, Janet Baker – mezzosoprán, Kenneth McKellar – tenor, Bryan Drake – baryton, Heather Harper – soprán a další. Režie: Charles R. Rogers. Text: A, N, F. Nahráno: 31. 10. 1963, BBC Television London. Vydáno: 2009. TT: 94:00. Obraz. formát: 4:3 black and white. Zvuk. formát: LPCM Mono. 1 DVD Decca 074 3329 (Universal Music).

Básníka a spisovatele Johna Gaye (1685 – 1732) by bylo možné označit dnes frekventovaným slovem „přeběhlík“. Roku 1718 napsal libreto k Händelově opeře Acis a Galathea, a o deset let později se jeho směru spolu se skladatelem Johannem Pepuschem vysmál svou Beggar‘s Opera – Žebráckou operou. V postavě Peachuma, k níž jako vzor posloužil anglický „Babinský“ Jonathan Wild, si zároveň oba autoři vystřelili z údajně zkorumpovaného britského premiéra Roberta Walpola (Walpole si sice odseděl šest měsíců v Toweru, jen mu to však přidalo na popularitě) a předvedli, že se metody podsvětí a „nadsvětí“ od sebe nijak neliší. Na místo antických hrdinů a alegorických postav nastoupily lehké děvy, zlodějíčci a pasáci, Pepuschova hudba parafrázovala populární dobové písně, které stavěla do kontextu osvědčených libretistických situací opery seria. Gay a Pepusch se vlastně možná ani Händelově barokní opeře vysmívat nechtěli, pouze využili její postupy ke své opeře naruby a oblékli papírové figury do skutečné lidské kůže. Úspěšné dílo bylo v průběhu let vícekrát přepracováno – nejenom Brechtem a Weilem či Václavem Havlem. Benjamin Britten vytvořil svou verzi v letech 1947 – – 1948. Použil Pepuschem zachycené písně a nově je, velmi úsporným způsobem, instrumentoval. Sám napsal, že „kromě nějakých těch prodloužení či opakování ponechal melodie beze změny“, z celkem 69 písní vypustil pro přílišnou délku pouze tři. V edici „BRITTEN“ s nenápadným designem (jenž svou jednoduchostí v záplavě kýčovitě barevných přebalů naopak sympaticky upoutá) vychází nyní v DVD verzi televizní podoba Brittenovy The Beggar‘s Opera, pořízená roku 1963 v BBC. Inscenace využívá principu divadla na divadle. Žebrák, jenž je zároveň divadelním suflérem, rozdá za zvuků předehry party, účinkující, kteří nejsou právě v akci, tvoří zpočátku sami publikum, tak se pozvolna ocitáme přímo v ději, a v závěru se vrací uvědomění „hry na hru“ zpět. Film je černobílý a působí právě tak jako již zmíněná jednoduchost přebalu DVD – stylově čistě, absence barev na dobových kostýmech a scénických prvcích (scéna a kostýmy Alix Stone) ponechává daleko větší prostor fantazii než přepestrá barevná směs. V centru stojí výtečné herecko-pěvecké výkony hlavních rolí. Mackeathem je skotský tenorista Kenneth McKellar, v roli Peachuma je tu irský herec David Kelly, Lockita hraje a zpívá barytonista Bryan Drake. Excelentní jsou obě ženské soupeřky, zpěvačky tehdy ještě na začátku kariéry. Pro Polly Peachum byla získána mezzosopranistka Janet Baker, jež debutovala na jevišti pouhé čtyři roky před vznikem této inscenace (roku 1976 pak mezinárodně slavná zpěvačka získala titul Dame of the British Empire), a Lucky Lockit hraje a zpívá pozdější další hvězda anglické operní scény a interpretka řady Brittenových operních postav Heather Harper. Režisér Charles R. Rogers dokázal využít přirozených schopností aktérů, kamera nepoužívá žádných triků, pouze zaznamenává dění – o to působivější však jsou nečetné detailní záběry. Brittenova delikátní hudba (English Chamber Orchestra řídí Meredith Davies) je kompaktní s děním a interpretací sólistů a tvoří naprosto přirozenou součást tohoto živého divadla.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/03