Pražská komorní filharmonie, dirigent Jakub Hrůša. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live, 13. a 14. 5. 2010, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2010. TT: 78:58. DDD. 1 CD Supraphon SU 4032-2.
Má vlast , jak ji natočil Supraphon při koncertech Pražské komorní filharmonie a Jakuba Hrůši v Rudolfinu 13. a 14. května 2010, je bez debaty mezi nahrávkami tohoto díla a obecně mezi nahrávkami české hudby skvostem. Šťastně se tu potkal prostor sálu s přiměřenou velikostí orchestru. A svěží, zbytečně nezatížený pohled mladého dirigenta na klasickou skladbu, ovšem pohled ctící přesto současně tradice, se setkal s vysokou motivací hráčů vedoucí v takto ojedinělém projektu k nejvyšší možné koncentraci a zároveň k dokonalosti detailů. Hrůšova Vlast potěšila a nadchla už při živém poslechu. Prostředí Smetanovy síně, kde se odehrálo první ze tří provedení jako slavnostní zahajovací koncert Pražského jara, povzbuzovalo ty nejlepší dojmy méně, ve Dvořákově síni, kde pak orchestr koncert dvakrát reprizoval a natáčel, vyznívala hudba příjemněji. Na desce je dojem z tohoto zopakovaného provedení ještě o mnoho příznivější. Tam, kde mnozí jiní volí romantickou rozevlátost či dokonce patos, nachází Hrůša jemnější odstíny – v tempech, v dynamice, ve výraze, v jednotlivých akcentech. Je to patrné ve Vyšehradu , nádherně volném až pomalém, neuspěchaném, vznešeném a zadumaném, i ve Vltavě , nesmírně lyrické. V obou básních by bylo možné jmenovat řadu míst, kde je měkkost a elegance v detailu, v návaznosti či přechodech nejen předností, ale dokonce až objevností. Ukazuje se, že není u této hudby zdaleka potřebné o něco „zápasit“, že je stejně legitimní okouzleně hledět. Menší obsazení komorní filharmonie je slyšitelné – není tu les smyčců, který by masivním zvukem překrýval vše ostatní, naopak se tu otvírá prostor pro vnitřní hlasy a kontrapunkty, pro poetické jemnosti a finesy, které u jiných provedení nebývají slyšet. Právě v tomto jde o interpretační výkon jedinečný a současně je třeba zdůraznit, že i zcela a plně legitimní. V Šárce se dostává lyrika ke slovu také, zároveň však i elán a s ním i orchestrální virtuozita, která umožňuje volbu značně rychlého tempa. V části Z českých luhů a hájů jsou značné výrazové i tempové kontrasty, posílen je pozitivní a taneční ráz hudby a přitom je v celkovém rozvrhu cyklu už jasné, že se blíží dvě nejvážnější a nejzávažnější básně – Tábor a Blaník (na nahrávce s mezerou menší než na koncertě, avšak i tak výrazně odděleny, což také není obvyklé). Avšak ani ony nemají přehnanou dunivost, zvuk je vždy transparentní, kulatý a příjemný. Často je tu prostor pro výraz upomínající na ta nejkrásnější místa ze Smetanových oper. Lyrické komorní zastavení s dechovými nástroji v Blaníku je dokonalé…! Celkově charakterizuje Hrůšův přístup (i při pomalejších tempech) lehkost, nezatěžkanost, zvuková vyváženost a průzračnost, zároveň flexibilita ve smyslu proměnlivosti a bohatosti. Nic mu neutíká samo a bezmyšlenkovitě. Je to preciznost, ale neakademická, jemnost, ale nezměkčilá, slavnostnost a radost, ale nevyprázdněná. Není to ovšem nic zas až tak překvapivého – Hrůšův orchestr takový známe, a to ostatně už ze zakladatelské doby Bělohlávkovy. I na Mé vlasti se ukazuje, že jsou to kvalita a charakteristika trvalá, nosná a záviděníhodná. Pokud byla dosud na domácím trhu událostí Kubelíkova Má vlast z Pražského jara 1990, plná emocí a velkorysosti, tato nahrávka, mnohem umírněnější a detailnější, má šanci se jí významem a neopakovatelností vyrovnat.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
