Bedřich Smetana – Dvě vdovy

Marie Podvalová – soprán, Maria Tauberová – soprán, Beno Blachut – tenor, Eduard Haken – bas, Oldřich Kovář – tenor, Miloslava Fidlerová – soprán, Pěvecký sbor Československého rozhlasu, Jiří Pinkas – sbormistr, Symfonický orchestr Československého rozhlasu, Karel Ančerl. Produkce: Společnost Beno Blachuta. Text: Č, A, N. Nahráno: 1948, Studio Československého rozhlasu Praha. Vydáno: 2007. TT: 53:37, 68:54. AAD. 2 CD Společnost Beno Blachuta 003-07-02.

Konečná podoba Smetanovy komické opery Dvě vdovy – podobně jako tomu bylo v případě Prodané nevěsty – nebyla přímým výsledkem skladatelova kritického pohledu na vlastní dílo, nýbrž jeho reakcí na ohlasy z hudební veřejnosti. Obě opery měly původně mluvenou prózu, v obou byl posléze posílen lidový živel (v Prodané nevěstě tanci, ve Dvou vdovách připsanými postavami Toníka a Lidky a podobně), obě tvořily důležitý předstupeň k Hubičce, první české prokomponované komické celovečerní opeře (prvenství první české komické opery bez prózy náleží jinak Blodkově jednoaktovce V studni). Zatímco Prodanou nevěstu, ale také Hubičku a konečně i Tajemství české publikum přijalo za své, zůstala v počtu čtvrtá Smetanova komická opera Dvě vdovy jakýmsi odstrčeným dítětem, a snad i do jisté míry právem. Propojení původních hudebních čísel prokomponovanými recitativy neodstranilo švy v hudebním proudu, recitativy zůstaly často víceméně mechanickým secco. Přidáním lidových postav se rozpor mezi salonním milieu a vesnickým (lidovým) okolím spíše posílil než odstranil. Právě tento rozpor představuje také největší problém pro inscenátory – vedle rozporu mezi komorním, intimním vztahem tří postav „vyšší společenské třídy“ (Anežky, Karoliny a Ladislava) a zprostředkujícího a zároveň rušivého komického elementu (Mumlala) na jedné straně, a dekorativní úlohou sboru a neorganickou epizodou Toníka a Lidky na straně druhé. Také to bylo příčinou řady pozdějších úprav, které však dílo už jen mrzačily. Původní verze byla tedy stylově čistější, ovšem dnes by ji pravděpodobně potkal stejný osud, jaký sdílejí singspiel, opéra comique a další druhy historického hudebního divadla s účastí mluveného slova – pravděpodobně by v díle zbyly jen seškrtané, nečistě a neherecky odmluvené dialogy. Dvě vdovy jsou však naplněny spoustou půvabné, inspirované hudby, která všechny nedostatky překonává, a když už se k opeře chovají macešsky divadelní dramaturgie, je zde možnost si ji při poslechu nahrávky „zinscenovat“ po svém. Ve studiu Československého rozhlasu vznikla roku 1948 nahrávka s jeho Symfonickým orchestrem pod taktovkou Karla Ančerla a s rozhlasovým sborem za řízení Jiřího Pinkase, v jedinečném obsazení sólistickými špičkami Národního divadla, které se staly legendami. Měla jsem to štěstí hlavní protagonisty ještě v těchto rolích osobně zažít a mohu doložit, že dětské první dojmy jsou skutečně trvalé a snad i celoživotně určující, i když jsem pochopitelně o tom, proč se mi líbí jejich projev dnes, tehdy neměla tušení. Při nahrávce Supraphonu z roku 1975 (rovněž pořízené ve studiu), v hlavních rolích s Naďou Šormovou, Marcelou Machotkovou, Jiřím Zahradníčkem a Jaroslavem Horáčkem (Orchestr a sbor Národního divadla, dirigent František Jílek, SU 112122-2 612), si sice hudbu vychutnávám dostatečně také, ovšem skutečně se bavím s Marií Tauberovou, Marií Podvalovou, Beno Blachutem a Eduardem Hakenem na nahrávce vydané Společností Beno Blachuta. Této čtveřici se totiž podařilo to, co je na Dvou vdovách snad vůbec nejtěžší: je to opera komická, ovšem není to fraška, její příběh je úsměvný, poetický, lehce ironický, salonní nadlehčenost se nesmí vytratit, přitom je to dílo „demokratické“ (vždyť Karolina svůj životní postoj proklamuje hned v první árii), Mumlalovo uvažování je sice těžkopádné, není však slaboduchý, postará se sice v průběhu děje často o úsměv, posměch si však nezaslouží. A Ladislav je zamilován po uši a pohrává si s romantickými atributy zhrzeného milence, není to však ani Werther, ani sentimentální blouznivec, ani seladon, naopak – jeho „útok“ na Anežčinu baštu je velmi inteligentní a cílevědomý (Ladislav Podhájský byl první rolí Beno Blachuta v profesionálním angažmá v Olomouci). Smetanovy typy jsou živí lidé, nikoli papírové figury, hudba o tom jasně vypovídá. Karel Ančerl s rozhlasovým orchestrem dokázal rovněž její humor plně vystihnout. Obdivuhodný je i zvuk nahrávky (Radek Roubal); ač je úprava AAD, připadá mi zvuk čistší než ve zmíněné nahrávce o třicítku let mladší. A to jistě není bez vlivu ani na další aspekt, který nesmí zůstat nezmíněn: je to obdivuhodná srozumitelnost textu, která má své hranice pouze u sboru, jinak je skutečně i v ansámblech (a že takový „Malá ty šelmičko“ je v pěkně svižném tempu) rozumět každému slovu. Tehdejší pěvecká škola se vůbec vyznačovala příkladnou kulturou dikce, mám však za to, že u novějších snímků hraje roli i „nahalená“ nahrávací technika. Na první pohled (nikoli poslech) mě pouze trochu zaskočila černobílá úprava titulní strany bookletu (Ludmila Rybková), černobílý příběh to přece není (na jevišti jsme zvyklí vídat Anežčin smutek v pastelovém orámování), nakonec jsem však musela uznat, že zcela odpovídá výše řečenému. Dvě vdovy jsou při vší úsměvnosti dílo moudré – polarita bílá/černá respektive světlá/tmavá je zachována i uvnitř bookletu a na obou discích: je to jako promítání starého černobílého filmu, působícího daleko poetičtěji než ostré kodakové odstíny dneška. Nahrávku doprovázejí informativně bohaté, dobře napsané průvodní texty Zbyňka Brabce a Bena Blachuta ml. Společnosti Bena Blachuta se podařilo uctít nejen umění svého „patrona“, ale také jeden ze skvostů české opery a nezapomenutelnou generaci Národního divadla.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: