Audivi vocem – Thomas Tallis, Christopher Tye, John Sheppard

The Hilliard Ensemble: Davis James, Rogers Covey-Crump, Steven Harrold, Gordon Jones, Robert Macdonald. Produkce: Manfred Eicher. Text: A, N. Nahráno: 3/2005, Proboštství sv. Gerolda, Rakousko. Vydáno: 2008. TT: 72:06. DDD. 1 CD ECM New Series 476 6353 (distribuce 2HP Production).

HHHH

Hudba je uměním a umění musí vzbuzovat emoce. Je to jeho právo i povinnost zároveň. A pokud umění zdegeneruje až k citové sterilitě, stává se pouhou kulisou, kterou je možné ucpávat hluchá místa všednosti, v případě hudby například v nekonečně odlidštěných supermarketech, modlitebnách konzumní společnosti. Th. W. Adorno ve své Estetické teorii napsal, že „umělecká díla jsou a priori společensky konfliktní, přičemž každé dílo, jež si zaslouží toto označení, se snaží své konfliktnosti zbavit.“ V hudební rovině je nejjednodušší cestou přenést zárodky tohoto konfliktu na posluchače. Že se to daří náramně, svědčí interpretace hudební tvorby 19. století. Víme přesně, jak zacházet například s Brucknerem, Mahlerem, Čajkovským i se Smetanou. Cítíme zde každou notu, každou frázi, umíme je zasadit do kontextu s dílem, dobou i sebou samými, vedeme s dílem dialog. Co však s renesanční hudbou, jejíž komplikovaná afektová řeč se v průběhu 400 let neustálého zjednodušování proměnila natolik, že se propadla do hlubin hieroglyfického zapomnění? Hieroglyfy sice umíme přečíst, nevíme ale, jak zněla jejich řeč foneticky. Stejné je to s notovaným zápisem renesanční hudby. Omezit její interpretaci na pouhý zpěv not s vyslovováním textu je počin absurdní a nemohu jej v žádném případě přijmout jako důvěryhodný.

Britský vokální soubor The Hilliard Ensemble vznikl v roce 1974 a jeho úspěšnou koncertní i nahrávací minulost, stejně jako programové vize výborně mapují bohaté internetové stránky http://www.hilliardensemble.demon.co.uk/, proto se zde o něm více nebudu rozepisovat. Po mimořádně úspěšných projektech na CD, od nejstarší hudby až po studiové experimenty současných skladatelů, zvolil soubor téměř neznámou liturgickou hudbu, kterou Thomas Tallis (c.1505 – 1585), Christopher Tye (c.1505 – 1575) a John Sheppard (c.1515 – 1558) komponovali pro anglickou královskou kapli, jejíž liturgika se – v důsledku nelítostného boje mezi katolictvím a reformací na anglickém trůnu – neustále proměňovala. To mělo sice velký vliv na schéma bohoslužby, zato však téměř žádný na hudební tvorbu, jež si žila svým vlastním životem, daným kompozičními možnostmi, jak je v roce 1558 ve spise Le Institutioni harmoniche shrnul Gioseffo Zarlino. Největší skladatelé reformovaných církví se navíc neobešli bez studia v italských centrech (například Hassler, Schütz), ostatní se italskému stylu přizpůsobovali jeho studiem, neboť italská hudba zaručovala progresi vedoucí až k Monteverdimu a v podstatě až k dnešku. Evropa byla v té době kosmopolitním prostorem vyplňovaným touhou po poznání a vědění, v němž spojující roli hrála latina. Zde se tedy zajisté mýlí autor studie v bookletu David Skinner, když píše, že „reformace přinutila skladatele prozkoumat různorodosti kompoziční techniky a její vliv na práci s textem“ . Velmi omezeně to platí v případě jiných než latinských textů (svědčí o tom pokusy Martina Luthera vedoucí k Deutsche Messe z roku 1526), což se sledovaných tří anglických autorů a jejich „latinských“ kompozic k mešnímu ordinariu i propriu vůbec netýká.

Nahrávka těchto skladeb souborem The Hilliard Ensemble mi přináší jeden ústřední poznatek: monotónní zvuk, rytmus (na ploše více jak 70 minut se tempová tektonika téměř neodchýlí od MM 50 na jednu minimu) i hlasový projev atakují hranici unylosti. Na druhé misce vah je potom dokonalá hlasová technika členů souboru a stejně dokonalé ladění i souhra. To jsou však atributy, kterými dnes disponují i vyspělejší počítače. A hudba musí přece vzbuzovat emoce! Otázkou je, zda má (musí mít) tuto schopnost i hudba, která je jen prostředkem k uvědomění si Boží přítomnosti v určeném prostoru a čase. Zda by v takovém případě nerozmělňovala koncentraci na to Podstatné, zda by neodebírala emoce do své autonomnosti, zda by neumožňovala vidět více člověka než Boha. Také z toho důvodu proběhlo v 16. století – kdy si člověk začal uvědomovat svou jedinečnost umělce a tvůrce – tolik pokusů o vyloučení světské emotivity z chrámového prostředí. Velice se snažím vyzvednout snahu souboru o oživení zapomenutého repertoáru, o vynikající zvládnutí svého „řemesla“ jako základu k umělecké výpovědi, o solidní ovládnutí latinské výslovnosti, však, jde mi to ztuha. To vždy, když se u mě nedostaví citový prožitek.

Josef Šebesta

HHHH

Novinka z produkce souboru The Hilliard Ensemble byla nahrána v roce 2005, vyšla 2008. Tento ansámbl existuje více než 30 let. Bezpochyby patří k zakladatelským souborům v oblasti tzv. „autentické“ nebo snad lépe „filologické“ interpretace staré hudby v kategorii čistě mužských vokálních ansámblů. Přinejmenším se zakladatelsky jevil nám, kdo jsme se se zpožděním dostávali v 80. letech k jeho nahrávkám. Personální složení souboru se za léta proměnilo, přesto jeho jádrem zůstává čtveřice zpěváků v rozsahu hlasů od barytonu po kontratenor, jehož nositel David James asi nejvíce ovlivňuje výslednou barvu zvuku. Jeho témbr nemusí být přijatelný pro všechny, zvláště v nejvyšší poloze. Je však třeba počítat s tím, že naše estetické představy se jen těžko osvobozují od norem daných světem koncertní hudby od 18. do 20. století a současnou pěveckou výchovou, která školí vokalisty pro zcela jiný druh hudby. Těžko si můžeme představit, jaký zpěv vnímali v 16. století jako ideální. Nemusíme přitom chodit nijak daleko. Současná populární hudba i nejrůznější etnické hudební projevy vnímají jako přirozený zcela jiný způsob zpěvu než třeba opera a vůbec se řídí jinými hodnotovými měřítky než ta „vážná“ hudba. Je proto dobře možné, že současné normy interpretace polyfonie 16. století, které se do jisté míry „usadily“ právě s boomem specifické interpretace staré hudby, který zahájily před několika desítkami let převážně anglické soubory, se úplně nekryjí s normami platnými před čtyřmi sty a více lety. Alternativou ke kontratenoru byl navíc standardně chlapecký soprán. Nahrané skladby jsou pětihlasé, barevné spektrum výrazně obohacuje hostující basista.

Program se skládá z duchovních latinsky textovaných skladeb, jejichž autory jsou Thomas Tallis (c. 1505 – 1585), Christopher Tye (c. 1505 – 1572) a John Sheppard (c. 1515 – 1558). Kvalitní průvodní text z pera Davida Skinnera, který také pro nahrávku rekonstruoval některé nekompletně dochované skladby, zasazuje tuto tvorbu do kontextu bouřlivé doby posledních králů z tudorovské dynastie, jimiž byli Jindřich VIII. (1509 – 1547), Eduard VI. (1547 – 1553), Marie I. (1553 – 1558) a Alžběta I. (1558 – 1603). Postupné reformační kroky zahájené Jindřichem VIII. měly dalekosáhlý vliv na podobu bohoslužebné hudby. Zatímco za Jindřicha zůstával v platnosti latinský ritus, brzy po jeho smrti (1549) vyšla nová bohoslužebná agenda (The Book of Common Prayer ), která poangličtila a výrazně zredukovala bohoslužbu. Pro latinská moteta už v ní nebyl prostor, jejich místo zaujaly anglické „anthems“. Souběžně rostl význam slova a jeho srozumitelnosti. Všichni tři skladatelé se s touto proměnou vyrovnali, výběr ale klade důraz na skladby z přechodného období konce vlády Jindřicha a krátké éry Eduarda. Některé ještě mají charakter liturgické hudby vázané na chorál a provozované alternatim – střídavě chorálně a vícehlase, jiné se vyznačují moderní imitační sazbou a větším důrazem na text. Za zmínku stojí, že ačkoli latina brzy z bohoslužby zmizela zcela, dlouhověký Tallis na ni komponoval i nadále. Latinská moteta se snad provozovala v soukromí. Tyto skladby navíc existují v řadě opisů z pokročilého 17. století, kdy byly vyhledávány jako určité antikvity. Některé skladby mají přímý vztah k Eduardovi, Tye byl jeho oblíbeným autorem a u moteta Omnes gentes plaudite se předpokládá, že vzniklo k Eduardově korunovaci, podobný účel mělo asi i Sheppardovo Beati omnes . Celkově jde o krásnou hudbu velmi invenčních autorů, zvláště Tallis a Sheppard dospěli k poměrně osobitému stylu.

Angličané mohou být hrdí nejen na tuto hudbu, ale také na tradici jejího novodobého provádění. Je totiž s čím srovnávat. I když je jisté, že The Hilliard Ensemble je v tomto repertoáru doma a s ohledem na dobu vzniku a účel skladeb se snaží o (podle mého) větší expresivitu projevu, než jakou slýchám z jiných nahrávek souboru, asi bych kladl o něco výše intonačně čistější a z hlediska vedení hlasů čitelnější nahrávky souboru The Tallis Scholars. Na druhé straně, určité drobné intonační výkyvy (zvlášť ve středních hlasech a v unisonu chorálních partií) dodávají snímku živý charakter. Pro posluchače to není úplně jednoduchá hudba, asi teprve s opakovaným poslechem lze vnímat její kvality, ale trochu neodbytně se také připomínají ty drobné vady…

Martin Horyna

HHHHH

Po nahrávce Bachových motetů se stálice vydavatelství ECM, The Hilliard Ensemble , vrací na trh titulem Audivi vocem (Slyšelť jsem hlas). Z širokého repertoárového záběru, kterého toto mužské vokální kvarteto od svého založení v 80. letech dosáhlo, spočinulo tentokrát – obohaceno o pátého člena, basistu Roberta Macdonalda – v hudebním prostoru anglické renesance. K hudbě Thomase Tallise, které se hilliardovci věnují od samého začátku, připojili ještě skladby Christophera Tye a Johna Shepparda k vytvoření CD obrazu anglické duchovní hudby 16. století na sklonku vlády Jindřicha VIII. Titul se jmenuje podle responsoria Thomase Tallise (na nahrávce třetí track), obsahuje celkem čtrnáct skladeb, z nichž čtyři jsou části ze Mše sine nomine od Christophera Tye zrekonstruované Davidem Skinnerem (mši chyběl tenorový part). Mešní skladby jsou na nahrávce zařazeny jednotlivě mezi ostatními skladbami, což myslím není nikterak na závadu: reminiscence praxe, kdy se ke každé fázi mešního obřadu hrála hudba vybraná nikoliv podle skladatele, nýbrž podle funkčnosti. Hned v úvodním responsoriu In ieiunio et fletu od Thomase Tallise pětice hlasů naslouchajícího zatáhne do charakteristického „hilliardovského“ světa dlouhých rovných legat a nechá vás v něm koupat po celých 72 minut. Ač renesanční, není to hudba jen čistě polyfonní, některá čísla obsahují i jednohlasé chorální pasáže – v nichž mi projev souboru zní nejlépe – a jindy rovněž i části výrazně homofonní. Pro znalce anglických historických reálií nahrávka přináší ještě i to, co osobně mám v hudbě – a pro co mám hudbu – ráda: svědectví o dobovém měření sil mezi katolickou a protestantskou církví, v němž hudba pochopitelně sehrávala důležitou (manipulativní) roli. Ústup imitace a tendence k homofonii jsou výrazem snahy o větší srozumitelnost textu v komponované hudbě. Krásným příkladem nástupu této nové techniky je Sheppardova antifona Gaudete celicole omnes . Protože ale my dnes – majíce k dispozici texty v bookletu – nemusíme slovům na první poslech rozumět, oceníme neméně i kontrapunktické mistrovství Thomase Tallise v antifoně Salvator mundi anebo rozpětí mezi oběma styly v Sheppardově zhudebnění žalmu Beati omnes . V čistém frázování a v průzračnosti vokálního pětihlasu občas zavrže lehká distonace, která mi ale přichází u „hilliardovců“ tak neuvěřitelná, že se kloním k tomu, přičíst ji primární linearitě ve vnímání vedení hlasů tam, kde my dnes vnímáme v první řadě souzvukové vertikály. Nejlepší na nahrávce je její zvuková výbava – natáčelo se v osvědčeném proboštství sv. Gerolda v rakouských Alpách. Nový titul The Hilliard Ensemble určitě nepatří k těm, které po prvním přeposlechnutí založíte do knihovny a už po něm nikdy nesáhnete.

Wanda Dobrovská

Body: 5 z 6

Sdílet článek: