6.4.2006 | Autor: Michal Rataj

(71:04)
Atli Ingólfsson: The Elves' Accent, Slash 1, Object of Terror, Slash 2; HZH: Smyčcový kvartet č. 1, Slash 3, La métrique du cri, Slash 4, Flecte lapis II:
Arditti Quartet, The Caput Ensemble, Gudni Franzson - klarinet, Massimiliano Viel - keyboard, Atli Ingólfsson - elektronika. Produkce: Hans Kipfer, Atli Ingólfsson. Text: A, N, F, islandsky. Nahráno: 2001 - 2003, All Saints Church, Finchley, Londýn. TT: 71:04. DDD. 1 CD BIS-CD-1298 (distribuce Euromusica).

Pár slovy bychom asi měli představit tohoto v Česku ne příliš známého autora střední generace. Narodil se na Islandu v roce 1962. Z hudební akademie v Rejkjaviku vedly jeho kroky za studiem nejprve do Milána, pak k Geraldu Griseyovi do Paříže a nakonec se usadil a dodnes tvoří v italské Bologni. Album, které představuje průřez jeho tvorbou za posledních deset let, je do značné míry pojaté jako "projekt", což nebývá v prostředí současné "vážné" hudby zvykem. Ve výsledku je takový způsob realizace alba slyšet, a to v několika rovinách.
Předně je třeba vnímat konzistentní dramaturgii. Ta ve vnitřním oblouku střídá ansámblové skladby (skvělý domovský islandský Caput Ensemble) proložené aforistickými elektronickými superminiaturami v autorské realizaci. V samém centru alba zní velmi expresivně pojatý první smyčcový kvartet s typicky "ardittiovským" zvukem posazeným v ostré poloze smyčcového "sul ponticella" a neustále jaksi "nervózně" motoricky pulzujícím. Závěrečná skladba Flecte Lapis II (1998) je pak jakýmsi jemným dadaistickým epilogem pro klarinet a elektronické zvuky, který dává albu jistý závěrečný nadhled.
Druhá "projektová" rovina je nesporně v samotné autorské estetice, která - jak sám autor v bookletu popisuje - spočívá v programově ne-narativním přístupu ke komorní hudbě, ale v budování něčeho, co bychom mohli nazvat spíše "v čase trvajícím zvukovým obrazem", zvukovým stavem. Dobře se poslouchá, je precizně prokomponován, a má energii, kterou těžko přeslechnout...
Třetí projektová linie je trochu skrytá. Od počátku jsem si při poslechu liboval ve výjimečně dobrém zvuku, skvělém využití stereofonní báze a tak dále - až pak jsem otevřel booklet a přečetl komentář týkající se právě zvukové realizace: míra studiové práce s nahraným materiálem byla obrovská, čímž autor vlastně poukazuje na velmi důležitý fakt: CD jako médium nerovná se živé vystoupení. Jiné médium vyžaduje jiný typ práce a je schopno posluchači ukázat hudební tvary z velmi jiného úhlu. Toto sdělení je poměrně výjimečným přínosem celého "projektu".

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/11