21.8.2010 | Autor: Věroslav Němec

Arturo Benedetti Michelangeli – klavír, Orchestre de Paris, Daniel Barenboim. Produkce: Cord Garben. Text: A, N, F, I. Nahráno: live, 3/1982, Studio Buttes-Chaumont, Paříž (Debussy), 10/1984, Salle Pleyel, Paříž (Schumann). Vydáno: 2009. TT: 54:24. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 8569 (Universal Music).

Deutsche Grammophon uvádí na trh dvě dosud nezveřejněné nahrávky jednoho z největších pianistů 20. století, Artura Benedettiho Michelangeliho (1920 – 1995). V případě Schumannova Klavírního koncertu a moll se jedná o živý záznam, pořízený v pařížském Pleyelově sále roku 1984, čtyři části z Debussyho Images (č. 1, 2, 4, 6) nahrál Michelangeli v Paříži o dva roky dříve, údajně během technické přestávky při televizním natáčení Ravelova Klavírního koncertu G dur. Oba snímky nám představují Michelangeliho ve skladbách, které mu byly mimořádně blízké: Schumannův Klavírní koncert natočil poprvé už ve svých dvaadvaceti letech a nahrávka Debussyho Images pro DG z roku 1971 je dodnes považovaná za jeden z vrcholů světového pianistického umění. Michalangeli byl znám svým perfekcionismem – hrál prakticky bez překlepů. Na druhé straně mu ale mnozí vyčítali, že jeho technická dokonalost působí někdy až příliš neosobně. Poslechneme-li si ovšem toto CD, určitě si nebudeme stěžovat na nedostatek emocí. Schumannův Koncert je už od úvodního nástupu klavíru v 1. větě neobyčejně rozevlátý a takřka z každého tónu cítíme, že Michelangeli hraje tuto skladbu s naprostým nadhledem a že ji má dokonale zažitou. Intermezzo okouzlí průzračností a vláčnou plynulostí, finální věta je pak skutečně strhující – od prvního tónu až k závěrečnému virblu tympánů. Zvláštní pozornost si zaslouží Orchestre de Paris, řízený Danielem Barenboimem, neboť Barenboim – sám skvělý pianista – dokáže uhlídat souhru i v těch nejodvážnějších sólistových rubatech. Této nahrávce rozhodně nemůžeme vytýkat neosobnost, jen jsem měl občas pocit, že se Michelangeliho „nadhled“ až příliš blíží rutině. Zato čtyři věty z Debussyho Images jsem poslouchal takřka bez dechu. Oproti nahrávce z roku 1971 jsou ještě bohatší v barvách a uvolněnější v rubatech, ale zároveň tu také Michelangeli dokázal obdivuhodně pročistit a zprůhlednit „konstrukci“ Debussyho hudby. A některé zvukové efekty, jichž pianista dosahuje díky své fascinující technice (především v „Reflets dans l’eau“ a v Poissons d’or), jsou opravdu neuvěřitelné.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/02