12.12.2008 | Autor: Svatava Šenková

Pavel Šporcl - housle, Pražská komorní filharmonie. Produkce: Petr Vít. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 9-10/2007, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2007. TT: 52:28. DDD. 1 CD Supraphon SU 3931-2.

Antonio Vivaldi
Čtvero ročních dob

Sarah Chang - housle, Orpheus Chamber Orchestra. Produkce: Stephen Johns. Text: A, N, F, I. Nahráno: 5/2007, SUNY Purchase College, New York. Vydáno: 2007. TT: 54:04. DDD. 1 CD EMI 094639443123 (EMI). HHH

Jen málokterý špičkový houslista dnes ve své diskografii nemá Vivaldiho Čtvero ročních dob. Cyklus dvanácti koncertů se stal hitem klasického repertoáru, lákadlem, jemuž stěží odolávají nejen interpreti samotní, ale především nahrávací firmy. Právě v tomto faktu však přirozeně spočívá i jisté nebezpečí. Nahrávek slavného opusu, včetně těch, které se řadí k takzvaně historicky poučeným, totiž existuje velmi mnoho a s každým novým albem tak interpret stojí před otázkou, jak se tohoto Vivaldiho díla zhostit pokud možno nově, neotřele a přesvědčit tak posluchače, že právě
jeho pojetí má své opodstatnění a smysl.
Mám-li se pokusit o srovnání dvou čerstvých příspěvků do dlouhé řady stávajících nahrávek Vivaldiho díla, nabízí se výše uvedená otázka samozřejmě také. Hlavními protagonisty jsou tentokrát houslisté Pavel Šporcl a Sarah Chang a již po prvních taktech je evidentní, že jde o konfrontaci dvou rozdílných interpretačních přístupů. Pavel Šporcl si ke spolupráci na nesnadném úkolu přizval Pražskou komorní filharmonii (kromě samotného Vivaldiho obsahuje album také Bachův Koncert pro dvoje housle a smyčce d moll, BWV 1043) a toto spojení přináší výsledek rozhodně hodný pozornosti. Vivaldiho se Šporcl ujal s velkou brilancí a noblesou, do sólového partu vnesl řadu osvěžujících prvků v podobě osobitých improvizací, ovšem bez toho, aniž by se z díla vytratil řád a stylovost, kterou v posledních desetiletích nemálo ovlivnil právě onen výše uvedený proud historicky poučené interpretace. O míře či zdařilosti některých improvizací by jistě bylo možné diskutovat, ale konec konců vždy záleží na přesvědčivosti interpreta a Šporclovo pojetí jako celek (rovněž zásluhou lahodného zvuku jeho modrých houslí i skvělého výkonu Pražské komorní filharmonie) rozhodně přesvědčivé je.
Podstatně odlišný dojem zanechává provedení Vivaldiho díla americkou houslistkou Sarah Chang. Je-li právě osobitost tím, co zvláště v případě notoricky známých opusů může přinést moment překvapení, nabídnout posluchači nečekaně nový, inspirativní zážitek z díla jinak důvěrně známého, pak této zbraně Sarah Chang nedokázala příliš využít. Pocitu jisté fádnosti z její hry se nelze ubránit ani navzdory skvělému Orpheus Chamber Orchestra, který je na nahrávce její partnerem. Vivaldi v provedení Chang má značně romantický nátěr, místy jako by připomínal spíš Mendelssohna než italské baroko. Chang, jak se zdá, se nenechala spoutat žádnými očekáváními v podobě stylového uchopení barokního kusu, nebojí se velkých melodických oblouků ani místy až příliš volného nakládání s agogikou. Překvapivá je vůbec i její volba temp, jež jsou celkově extrémně pomalá - nakonec, nejlépe to dokumentují čísla: ve srovnání se Šporclovou interpretací je pojetí Chang o plných patnáct minut delší!
Z předkládané dvojice nahrávek Vivaldiho Čtvera ročních dob je pro mne jednoznačně "vítězná", objevnější a nápaditější nahrávka Šporclova. Přesto, i když na tomto místě je to míněno spíše jako poznámka pod čarou, si nemohu nevzpomenout na proslulou nahrávku Kennedyho Čtvera ročních dob s English Chamber Orchestra (dnes starou již téměř 20 let!). Tehdy jí nespoutaný Nigel Kennedy šokoval hudební svět, dodnes je však svou originalitou a obrovským vnitřním nábojem naprosto výjimečná. O to obtížnější pozici v celkovém kontextu tak přirozeně mají jak dvě výše uvedená alba, tak i ta, která v budoucnu budou vznikat.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/03