5.9.2011 | Autor: Jana Slimáčková

Collegium 1704, Václav Luks – umělecký vedoucí, Sergio Azzolini – fagot, Xenia Löffler – hoboj, Lenka Torgersen – housle. Text: Č, A, N, F. Nahráno 31. srpna – 2. září 2010 studio Domovina, Praha. Vydáno 2010. TT: 70:31. DDD. 1 CD Supraphon SU 4035–2.

Díky badatelům a interpretům se v posledních letech začíná proměňovat obraz hudebního života českých zemí v dřívějších dobách. Prázdná místa se zaplňují po malých krůčcích, mnohá sice ještě zůstávají, ale nové poznatky nám dávají plastičtější představu, v případě tohoto CD o morzinovské kapele. Jedním ze skladatelů, o němž bohužel mnoho nevíme, je Antonín Reichenauer (asi 1694 – 1730). Působil v Praze jako skladatel hraběte Václava Morzina, možná i hraběte Černína, patrně také jako varhaník některého z pražských kostelů a v posledním roce svého života byl krátce varhaníkem v Jindřichově Hradci. Téměř čtyřicet Reichenauerových chrámových skladeb se dochovalo v kapitulním archivu na Pražském hradě a dále v zahraničí, skoro dvě desítky jeho nástrojových děl v Drážďanech a bavorském Wiesentheidu. Další disk v edici Hudba Prahy 18. století přináší ve světové premiéře šest Reichenauerových instrumentálních skladeb, dva koncerty pro fagot (určené pravděpodobně pro malostranského měšťana Antonína Mösera), jeden pro housle, jeden pro hoboj a stěžejní díla nahrávky Koncert pro hoboj, fagot, smyčce a basso continuo a Ouverturu B dur, obě dochovaná v saské metropoli, ale napsaná zřejmě přímo pro Morzinovu kapelu. Je radostí poslouchat nahrávku skvělé hudby, zejména když se jí chopili tak ověření a muzikální interpreti: Collegium 1704 s uměleckým vedoucím Václavem Luksem, dále italský fagotista Sergio Azzolini (už hrál na předchozím CD této edice), německá hobojistka Xenia Löffler a česká houslistka Lenka Torgersen. Všichni tři sólisté jsou vynikající, osobně bych dala přednost oběma dechovým hráčům. Maximální profesionalita, stylové podání a muzikalita, na něž jsme ostatně u Václava Lukse a jeho projektů zvyklí, je na snímku samozřejmostí. Upoutá sevřenost, energičnost a velká plastičnost podání, brilantní tempa, zvláště potěší pohrávání si s detaily a zdůrazněné kontrasty. Tento disk, první z dosavadní dvojice s Reichenauerovou hudbou, je lahůdkou a mimořádně slibně otevírá další dveře české hudební kuchyně 18. věku.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/06