14.2.2003 | Autor: Jindřich Bálek

Supraphon (74:10)
Víc jak deset let starý snímek Novosvětské s Jiřím Bělohlávkem je vzorem preciznosti a uměřenosti (a zvukovou střídmostí jako by předjímal dirigentovy nahrávky s Pražskou komorní filharmonií). Přísná taktovka tu dělá z Novosvětské dramatické a sevřené dílo, kde se chvíle zápasu střídají s okamžiky tesknoty. Optimismu a zdravé životní síly, které známe z jiných Dvořákových děl, ale i jiných nahlávek této symfonie, je tu nápadně málo. Jde o pojetí, které je dokonalým protikladem nejnovějšího snímku ČF s Vladimirem Ashkenazym. Osobně je mi tento "kult kázně" sympatičtější nežli opačný extrém v podobě "kultu spontaneity" - přesto se mi zdá, že tu je příliš jakéhosi zvláštního chladu. Přístup, který Novosvětské poněkud přistřihává křídla se ale velmi hodí na Symfonické variace. Každá z nich je dokonale vypracovaná a dostává tak zcela individuální ráz. (V porovnání s úžasně muzikální nahrávkou Kubelíkovou působí ovšem téměř konstruktivisticky. A je také mhonem "tvrdší" a analytičtější než nejnovější nahrávka Mackerrasova.) I snímek Karnevalu úspěšně vyvrací mýtus o Dvořákovi jako skladateli, který tvoří spontánně a neohlíží se na zákony kompozice. To však nic nemění na tom, že kus živosti a bezprostřednosti začne člověku po chvíli přece jenom scházet. Něco podobného se dá říct i o textu Jarmily Gabrielové v bookletu: je velmi koncentrovaný a shrnuje mnoho podstatných věcí - jen v něm místy takříkajíc vítězí muzikologie nad hudbou a jejím člověčenským rozměrem.


nahráli: Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/02