7.12.2004 | Autoři: Miroslav Srnka, Luboš Stehlík, Svatava Šenková

Harmonia mundi France / Classic (69:45)
Hned na druhé notě nové nahrávky Dvořákova Houslového koncertuse pozná, že začínáme poslouchat něco neobyčejného. Právě orchestrální spodní a, tedy ona druhá nota, bývá obvykle nejasné, nesynchronizované, pohlcené okolním zvukem. V podání PKF je přesné, energické a čitelné. Jako by orchestr hned chtěl naznačit, jak hodlá hrát až do konce skladby: myslet na každý detail, být maximálně transparentní, nechat uchu "nahlédnout" do Dvořákovy partitury hlouběji než obvykle.
V pátém taktu, na prvním přírazovém akordu sólových houslí, poznáme, jaká bude sólistka Isabelle Faust: intonačně dokonalá, frázově a smykově pietní, ale svá, respektující skladatelův zápis více než její předchůdci, docilující maximálního účinku bez velkých prostředků, vidící Dvořáka spíš v kontextu subtilního koncertu Mendelssohnova než velkolepého Brahmsova.
Když o tři takty později nastoupí sólová flétna, uvědomíme si, že PKF má - neváhám říct - jednu z nejlepších dechových skupin na světě. Posluchačovo nadšení ze souhry, intonace a barvy téhle sekce se pak může stupňovat až ke spojovacímu úseku po první větě a k počátečnímu tématu věty druhé, kde proplétání flétnových a hobojových frází se sólovými houslemi nastoluje dech beroucí intimitu a průzračnost.
Naštěstí má koncert ještě třetí větu, která kritikovi konečně dovoluje najít jednu "mokrou" nitku. Mám-li vyjádřit svůj postoj bez vytáček, pak mi tempo finální věty připadá příliš pomalé. Dokonce mi na některých nástupech sóla připadá, že i sama houslistka by souhlasila s tímto tvrzením. Ale možná, že se nechávám jen strhnout svým očekáváním a že nápadný důraz na skladatelovo "ma non troppo" má své opodstatnění. Rozhodně pomalejší tempo mění charakter celé věty z obvyklého pádivého bria na překvapivou bodrou tanečnost...
Nic ale nemůže zastínit fakt, že nahrávka je mimořádně šťastným spojením podobně cítící sólistky, orchestru a dirigenta. Všichni totiž vědí stejně dobře, že ani koncertantní hudba není o povrchním efektu. Toto poznání se vyplácí natolik, že si dovolím jejich společný výkon označit za vrchol nahrávacích aktivit v roce Dvořákova výročí.
Miroslav Srnka

HHHHH
Přiznám se, že kdykoli se setkávám s Dvořákovým Houslovým koncertem, jsem trochu na rozpacích. Ne že by mě snad neoslovoval, ale obvykle se jen stěží ubráním srovnání se skladatelovým pozdějším, po všech stránkách geniálním koncertem violoncellovým, v jehož stínu toto dílo stojí. To však nic nemění na tom, že jeho nejnovější nahrávka by naší pozornosti rozhodně neměla ujít.
Mladá německá houslistka Isabelle Faust, ověnčená řadou mezinárodních úspěchů zejména coby interpretka děl 20. století, však neměla vůbec snadný úkol. Jednak Dvořákův koncert není z kategorie velkých působivých romantických kusů typu Čajkovského, Sibelia či Brahmse, byť jej Dvořák komponoval pod silným dojmem a v těsném sousedství právě s houslovým koncertem svého obdivovaného přítele Brahmse, a od interpreta tak vyžaduje daleko citlivější, prostší a subtilnější uchopení bez zbytečného patosu. Navíc je potřeba vzít v úvahu také silnou interpretační tradici, kterou u nás reprezentuje kongeniální Sukovo podání tohoto Dvořákova opusu. S tím vším se však Isabelle Faust vyrovnala zcela se ctí, a přestože přináší ve srovnání se zmíněnou Sukovou nahrávkou poněkud jiný interpretační úhel pohledu, je natolik svěží a sympatický, že posluchače určitě zaujme. Dokonce bych řekla, že čím déle je člověk umění této houslistky vystaven, tím více se mu vrývá pod kůži a oceňuje dvojnásob její kvality, spočívající v přirozenosti výrazu a lahodném, vzácně kultivovaném zvuku jejích stradivárek. Dlužno dodat, že významný podíl na celkovém výsledku náleží také Pražské komorní filharmonii, vedené Jiřím Bělohlávkem s tradiční noblesou a citlivostí.
Jestliže je Houslový koncert pravou poctou Dvořákovi, pak totéž platí také o jeho Klavírním triu f moll, které tvoří druhou část alba. Isabelle Faust se v něm představuje tentokrát jako neméně přesvědčivá komorní hráčka spolu s violoncellistou Jeanem-Guihenem Queyrasem a klavíristou Alexandrem Melnikovem. V pořadí třetí skladatelovo klavírní trio uchvacuje nesmírnou bohatostí hudebního materiálu se zvláště působivou volnou větou. Řadí se ke skvostům komorní literatury a provedení na této nahrávce jeho sílu jen potvrzuje.
Resumé je tedy nasnadě - album je vítaným a vysoce kvalitním obohacením dvořákovské diskografie a současně cenným příspěvkem k oslavám letošního skladatelova výročí.
Svatava Šenková

HHHHH
Osobnost Antonína Dvořáka nepřipomínají letos pouze čeští umělci a české firmy. Jednou z neobyčejně vydařených poct k Dvořákovu výročí na gramofonovém poli je novinka Harmonia mundi. Mezinárodní projekt vytvořil český orchestr, český dirigent a nečeští sólisté. Ústřední postavou je zde přirozeně Isabelle Faust. Ve velmi dobře zahraném Dvořákově Klavírním triu f moll op. 65 má výborné spoluhráče, zvláště Melnikov je brilantní. Jejich pojetí sice zrovna nekonvenuje zažité představě o této hudbě, ale to bych ocenil jako plus. Nahrávce však dominuje Houslový koncert a moll op. 53 s Pražskou komorní fllharmonií a Jiřím Bělohlávkem. (Po desce s Magdalenou Koženou pro DG další důkaz, že tento orchestr začíná mít dobré renomé i u těch nejlepších vydavatelství a že je o něj zájem.) Dvořáka provedla Faust v minulé sezoně s tímto orchestrem v Praze a na hlavu porazila všechny, kteří se u nás pokoušeli o totéž. Čisté, jasně strukturované, spíše cudné pojetí bylo pro mě zvukovou lázní. (Mimochodem též zvukový obraz je skvělý.) I Furiant neklopýtá, jak je časté u zahraničních houslistů, a běží tak, jak má. Francouzské firmě se opět podařil titul, který by neměl zapadnout.
Luboš Stehlík




nahráli: Isabelle Faust - housle, Jean-Guihen Queyras - violoncello, Alexander Melnikov - klavír, Pražská komorní filharmonie, Jiří Bělohlávek
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/12