6.6.2005 | Autor: Věroslav Němec
Supraphon (38:20 + 42:25)
booklet
Jiří Bárta - violoncello, Martin Kasík - klavír, Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek, Jiří Kout*. Produkce: Jiří Hubač. Text: A, N, F, Č. Nahráno: live, 9/2003 (op. 33), 5/2004 (op. 104), Dvořákova síň Rudolfina, Praha. Vydáno: 2004. TT: 38:20 + 42:25. DDD. 2 CD Supraphon SU 3774-2. Mimořádně atraktivní dvojalbum nabízí dva z nejkrásnějších českých koncertů v podání dvou našich vynikajících mladých sólistů, s nimiž hraje Česká filharmonie, řízená dvěma z našich nejvýznamnějších současných dirigentů.
Violoncellový koncert patří k nejhranějším Dvořákovým dílům a mohlo by se dokonce zdát, že do něho už sotva lze vnést něco nového.
Jiřímu Bártovi spolu s
Jiřím Bělohlávkem se však podařilo téměř nemožné. Od prvních tónů této nesmírně sugestivní nahrávky jsme vtaženi do magické krajiny, kterou sice důvěrně známe, ale kterou náhle vidíme zcela nově, v nečekaně krásném osvětlení a s nespočtem překvapivých detailů. Interpreti drží naši pozornost po celou skladbu ve zvláštním elektrizujícím napětí a nechají nás vydechnout až teprve s posledními tóny závěrečné katarze. Projev Jiřího Bárty je při veškeré vyzrálosti a nadhledu tak vypjatý ve výrazu, že si na mnoha místech už ani nelze představit intenzivnější uměleckou výpověď. Orchestr pod taktovkou Jiřího Bělohlávka hýří nádhernými barvami, od zářivých a průzračných po sametově měkké a temné. Zvláštní pozornost si zaslouží sólisté orchestru, především dechy. Každé orchestrální sólo je tak osobité, že by si jeho interpreti zasloužili být jmenování hned vedle sólisty a dirigenta. Nahrávka Dvořákova
Klavírního koncertu, jakkoli výborná, už nevyznívá tak zcela jednoznačně. Jeho orchestrální úvod je oproti Violoncellovému koncertu trochu matný - ale není vyloučeno, že se po předchozí strhující nahrávce jedná o "optický" klam. Naštěstí tento dojem ihned napraví první nástup
Martina Kasíka - suverénní, zářivý ve zvuku, dokonale rytmický. A pak už zřejmě trochu pozapomeneme na orchestr, protože pánem situace je tu zjevně pianista. Dává koncertu právě onen pianistický lesk, který Dvořákovi vrstevníci v díle postrádali. Technika nedělá Kasíkovi nejmenší problémy a náročné Kurzovy úpravy hraje s oslnivou brilancí. Ta tu ovšem není samoúčelná, cítíme v ní životní optimismus a obrovskou radost ze hry. Počáteční "matný" zvuk orchestru našel své uplatnění v rozplývavé náladě volné větě. Filharmonie s
Jiřím Koutem se v ní dokonce na několika místech jako by nechala strhnout vitalitou sólisty a ve finální větě se mu už stala téměř rovnocenným partnerem. K oběma nevšedním posluchačským zážitkům přidal Supraphon ještě prémii: na každém CD je tříminutový videoklip se záběrem z koncertu v Rudolfinu.
Body: 
Psáno pro: časopis Harmonie 2005/04
