24.11.2002 | Autor: Luboš Stehlík

Supraphon (87:21)
Nový projekt Jiřího Bárty bude jistě pro dvořákofily doma i v cizině lahůdkou. U něčeho zjistíte, že verze s klavírem je stejně zajímavá jako s orchestrem (Klid), u Slovanských tanců jistě dáte přednost originálu před aranžmá, jež nemůže dostihnout barevnost orchestrální partitury. Polonéza je pak sice milým, nicméně pouze přídavkovým kouskem. Hlavní plochu zabírá více než pětapadesátiminutový Violoncellový koncert A dur, jenž Bárta naštěstí hraje v originální verzi bez nešťastných revizí, jež kdysi vznikly ve jménu výrazové koncentrace. (V tomto případě bylo opravování autora chybou. Je zajímavé, kolik se už v dějinách objevilo lidí, kteří si jistě v dobré víře mysleli, že je třeba opravovat génia. Ne že by to bylo vždy k neprospěchu věci, leč málo platné, skladatel či muzikolog se tím nechtěně povýšil nad autora originálu.) Z nahrávky je pak zřejmé, že původní verze díla je plná nádherné hudby. Díky za to, že Dvořák byl ve své invenci tak marnotratný!

Jiří Bárta se během 90. let v Čechách etabloval jako nejúspěšnější reprezentant své cellové generace. Dnes je potřeba přídomky nadějný, perspektivní nahradit spíše pojmy suverénní, vůdčí, vyzrálý. Moc se nepíše o rozfázovaném obrovském skoku, jenž učinil od studijního návratu z USA do současnosti. Ten posun je cítit ve všem: v technických parametrech, stále zpěvnějším tónu, ve filozofickém přístupu k hudbě, v lidském vyzrávání. Jeho prezentace koncertu je skvělým zastavením na životní cestě umělce. Je pak zbytečné spekulovat, jak by asi Dvořákovu hudbu nahráli cellisté jako například Steven Isserlis neho Heinrich Schiff. Oceněníhodný je výkon pianisty Jana Čecha, jenž se s obtížným doprovodem koncertu vypořádal se ctí a ke kterému nelze mít zásadní výtky.




nahráli: Jiří Bárta - violoncello, Jan Čech - klavír
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/11