18.10.2002 | Autor: Jindřich Bálek

Supraphon
O těchto klasických nahrávkách se těžko píše: Nakonec nezbývá než znovu zopakovat, jak skvělé je, že i u obou náročných celovečerních kantát existuje nahrávka na této úrovni. A tak to opakuji. Jaroslav Krombholc znamená pro českou operní (a kantátovou) tvorbu to, co Karel Ančerl v oblasti hudby orchestrální. A znovuvydání obou historických nahrávek je příležitostí si alespoň krátce připomenout, v čem jsou oba snímky jaksi zdařilejší než novější Bělohlávkova nahrávka Svatebních košil a Košlerova nahrávka Bouře. U Dvořákovy kantáty stojí dirigent před volbou, zda zvolit pojetí zpěvné, nebo spíše dramatické. Bělohlávek se zaměřuje na detail a na jednotlivé dramatické situace, kdežto Krombholc stojí jednoznačně na straně zpěvnosti a jeho Svatební košile jsou monumentální jednolitý hymnus. Dokonalý je Beno Blachut jakožto Umrlec i Ladislav Mráz coby zúčastněný komentátor děje. Drahomíra Tikalová se svým patetickým a vypjatým sopránem se k ústřední ženské postavě místy nehodí a bylo by možné představit si hlas odlehčenější, víc dívčí. To ale nijak nesnižuje přesvědčivost jejího výkonu. Při poslechu těchto Svatebních košil člověk postupně opouští čítankové pojetí balady, a vchází do úchvatného prožitkového světa Dvořákova. Nejde to hned, je ale velká škola, jak může vypadat umělecká stylizace Erbenova textu. A člověka bezděky napadne, že kdyby se soudobí tlumočníci Kytice víc učili u Dvořáka, bylo by v české kinematografii o jedno kýčovité dílo méně. My se můžeme učit alespoň jako konzumenti. Monumentální kantáta Vítězslava Nováka je v novějším nastudování sice leckde propracovanější, je ale mnohem statičtější. Jako by Zdeněk Košler pozoroval Bouři jen z břehu, kdežto s Krombholcem jsme skutečně na rozkymácené palubě. Jeho nahrávka dovede navodit onu strašlivou a zároveň opojnou představu, kdy je "všechno na vodě" a schází jediný pevný bod. Působí také mnohem fantazijnějším dojmem, zejména v rozsáhlých orchestrálních mezihrách.
Sbor zní o něco lépe na novější nahrávce, v té starší měl dirigent větší štěstí na pěvce - zejména Marii Tauberovou v sopránových partech. Orchestr má velmi moderní zvuk a originální tektoniku, není to romantické moře Wagnerovo, vedením melodických linií má Novák blíže k Debussymu - přitom ale zůstává hodně svůj. Pamětníci vypravují, že skladatel během komponování podvakrát riskoval život a skočil do rozbouřených vln Severního moře. Málem přitom zahynul, ale získanou inspiraci pak vtělil do skladby jedinečně. A při poslechu Krombholcovy nahrávky má člověk skoro chuť dopřát si rovněž nějaký "mezní" zážitek s vodním živlem.




nahráli: Marie Tauberová, Drahomíra Tikalová, Beno Blachut, Ladislav Mráz, Vladimír Jedenáctník, Jaroslav Veverka, Český filharmonický sbor, Josef Veselka, Jan Kühn, Česká filharmonie, Jaroslav Krombholc
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/10