Antonín Dvořák – Symfonie č. 5 F dur op. 76 a č. 6 D dur op. 60, Scherzo capriccioso op. 66, Píseň bohatýrská op. 111

BBC Symphony Orchestra, Jiří Bělohlávek. Produkce: John West, Ann McKay. Text: A, N, F. Nahráno: live, 5/1999 (op. 60), Royal Festival Hall, 3/2006, Maida Vale Studio 1, Londýn. Vydáno: 2006. TT: 78:02, 42:27. DDD. 2 CD Warner Classics 256463235-2 (Warner Music).

Když se Jiří Bělohlávek stal v červenci 2006 šéfem BBC Symphony Orchestra, všichni jsme předpokládali, že využije svého postavení k propagaci českého hudebního umění. I letmý pohled na dramaturgickou stavbu jím řízených koncertů naznačuje, že své poslání i po této stránce vzal vážně. BBC Symphony zahráli nebo budou hrát Janáčka, Dvořáka, Smetanu, Ebena, objevují se i čeští sólisté. Dvojkompakt firmy Warner Classics naznačuje, že Bělohlávek bude „po česku“ myslet i v nahrávacích aktivitách. Obzvláště cenné pak je, že se na CD objevují nahrávky v cizině méně prováděných Dvořákových symfonií, páté a šesté.

Celý disk je interpretačně velmi vyrovnaný, v Páté symfonii se však nejvýrazněji projevuje hlavní přednost orchestru, jíž je rytmická preciznost. Bohužel musím konstatovat, že v tomto parametru BBC Symphony převyšují o hlavu všechny české orchestry. Už první tóny Dvořákovy Páté, ono půvabné téma na rytmicky komplikovaně rozloženém kvintakordu, zazní pokaždé s absolutní přesností. Tečkovaná nota je pro všechny stejně dlouhá. V synkopě vedlejšího tématu se nikdo z hudebníků nepokouší přenést akcent na druhou notu, jak je to běžné u nás. Těžká doba zůstává těžkou. Dokonalou souhru předvádějí dechové nástroje při každém nasazení i puštění tónu, v polyfonních místech do sebe zapadají vedoucí hlasy s protihlasy, v imitacích frázují hluboké smyčce stejně jako vysoká dřeva. Při opakovaném poslechu na sluchátka jsem se snažil objevit, jak často se ve snímku stříhalo. Buď je práce zvukových mistrů firmy Warner Classics tak dokonalá, že střihy nejsou slyšet, nebo se střihalo velmi málo.

Šestá symfonie dává trochu méně příležitostí pro práci s vnitřními detaily a v jejích „česky zpěvných“ tématech bychom snad uvítali ve smyčcích trochu více vřelosti, ale jakmile přijde finální věta, opět nestačíme žasnout nad homogenností celého orchestru, v němž jako by se i hráči v sólech vzdávali své individuality ve prospěch přednesové jednoty. Šestá symfonie nebyla jako jediná skladba dvoudiskového kompletu natočena studiově v roce 2006, ale o sedm let dříve, na koncertu v Royal Festival Hall. V nahrávce jsou občas slyšet různé ruchy z hlediště (nikoli však kašlání a zvonění mobilů). Přesto je snímek zvukově kompatibilní se zbytkem alba. V poslední skladbě kompletu, Scherzu capricciosu , které má ze všech uvedených Dvořákových skladeb nejblíže k české lidové hudbě, jsem měl pocit, že orchestru trochu chybí noblesa, tanečnost, že hraje Dvořákovy lidové stylizace až příliš jako absolutní hudbu. Ale jde právě jen o pocit: nevím, jak dlouho bych vydržel s argumenty, kdybych jej měl obhajovat.

Lze jen doufat, že Bělohlávkova snaha prosadit na světových pódiích a u světových firem neprávem opomíjené české skladby bude pokračovat. Kéž by došlo i na kompletní Smetanovu Mou vlast. Tomuto orchestru s tímto dirigentem by úžasně slušela.

Bělohlávek beze zbytku slouží „skladbě“ a nestaví na odiv „interpretaci“. Pro mne je jeho nahrávka Dvořákovy 5. symfonie s BBC Symphony Orchestra referenčním snímkem, podle něhož budu v budoucnu posuzovat všechny další. (Lukáš Hurník)

Poprvé se nám dostává do rukou první závažnější edice nahrávek Jiřího Bělohlávka se Symfonickým orchestrem BBC, s nímž pracoval už od roku 1995 jako první hostující dirigent a v jehož čele stanul v červenci loňského roku jako šéfdirigent. Ač nahrávky na tomto dvojalbu pořizoval ještě ve svém prvním postavení, tedy jako dirigent hostující, jejich vydání u významného světového labelu je „načasováno“ velmi aktuálně a my je samozřejmě přijímáme s mimořádným zájmem. S londýnským rozhlasovým tělesem provádí Jiří Bělohlávek skladby Dvořáka, ale i například Martinů už od počátku své spolupráce. Dokonce tyto nahrávky nelze považovat za skutečnou premiéru na komerčních nosičích doslova. Symfonické variace, pořízené na koncertě v roce 2000, například najdeme už na CD BBC Proms. Dvořák se ve světě nahrává velmi často a u těch nejznámějších titulů se pojetí špičkových světových těles a dirigentů příliš neliší od názoru našich interpretů. Přesto určité nuance jsou patrné vždy. Vzpomeňme na někdejší projekt vydavatelství Decca s Londýnským symfonickým orchestrem a dirigentem Istvánem Kertézsem. Je úctyhodný, a přesto i v případě známějších symfonií poměrně snadno poznáme, že pod nahrávkou není podepsán český dirigent. I když připustíme právo na odlišnou interpretaci, přece jenom při hledání ideálu dáváme přednost naší domácí tradici. Bělohlávkovy londýnské nahrávky jsou důkazem, jak výrazně je dirigent schopen přimět těleso k stylovému cítění. Už při poslechu prvních taktů kterékoliv ze čtyř přítomných skladeb (Symfonie č. 5 , Scherzo capriccioso a Píseň bohatýrská byly pořízeny ve studiu, Symfonie č. 6 na koncertě) je patrná dirigentova snaha o zpěvnost a zdůraznění melodičnosti, jež je u Dvořáka obzvláště bohatá. Je ovšem přesvědčivá tehdy, když je prezentovaná naprosto přirozeně, bez velkých spekulací, jež u některých nahrávek vedou až k okázalosti. Nejosobitějším atributem Bělohlávkova pojetí je lyričnost – a to v celkovém zvuku, tedy i v hybnějších větách. S velkým zvukem dirigent velmi šetří, tím lépe a přirozeněji mu vycházejí vrcholné pasáže. Snad může leckomu chybět větší a razantnější nasazení či dynamičtější zvuková završení některých úseků. Při konečném pohledu na vybudování skladeb jako celků však musíme dát tomuto relativně střídmějšímu názoru za pravdu. V orchestru má Jiří Bělohlávek velmi dobré zázemí. Vedle typicky anglického, zvukově naprosto homogenního obrazu (báječné žestě, ale i další sekce!) je BBC Symphony Orchestra, který je na rozdíl od kolegiálních londýnských těles zvyklý plnit úkoly v širší dramaturgické škále, velmi flexibilní, takže jeho Dvořák je skutečně stylový. Velkým pozitivem této edice je volba titulů ve světě relativně méně známých. Pokud se jedná o budoucí symfonický komplet, který bychom si jistě velmi přáli, je to vstup velmi taktický a promyšlený! Poněkud rozporuplný dojem však vyvolává byť atraktivní reprodukce na bookletu s rustikálním námětem (Jan Bruegel). S Dvořákovými skladbami má společného pramálo! Text velkého znalce české hudby Patricka Lamberta je tradičně poučený. (Bohuslav Vítek)

Projekt, který je věnován pouze Dvořákovi, je jednak skvělou vizitkou nového šéfa BBC Symphony Orchestra Jiřího Bělohlávka, jednak účinnou službou našemu nejhranějšímu skladateli. Dvojalbum se totiž vyhýbá jistotám Novosvětské a Osmé a pokorně slouží propagaci méně známým opusům, což je případ hlavně Písně bohatýrské . Jiří Bělohlávek nepřináší nic provokativně nového, jak se o to pokoušel před několika lety Sir Colin Davis se stejným orchestrem na Pražském jaru. Diriguje stejně, jako jej známe už řadu let. Jenomže tentokrát měl k dispozici disciplinovanější a flexibilnější ansámbl, než jsou naše symfonická tělesa. Díky tomu mohl vyjádřit svou vizi daleko jasněji, než byl zvyklý. Nejlepší britský rozhlasový orchestr je internacionálním společenstvím skvělých muzikantů, ale teprve pod citlivým, neústupným vedením se stává nástrojem pro vyjádření všech barevných a výrazových proměn partitur. Když se dobře zaposloucháte do nahrávek na kvalitním přehrávači, tak budete udiveni množstvím odstínů, které dokázal Bělohlávek z orchestru dostat. To, co mě okouzluje při každém hostování tohoto orchestru, totiž schopnost pružnosti ve výrazu každé fráze, někdy dokonce i jednotlivého tónu nebo akordu, jsem slyšel i zde. Jakkoliv je zvuk naší České filharmonie dvořákovsky „autentický“, zvuk dechů specifický, tak takováto míra přesnosti a výrazové flexibility mi většinou schází. Koncepce pana Bělohlávka nepochybně může vzbudit i negativní reakci, diskusi o tektonice například Písně bohatýrské nebo 6. symfonie , ale pro mě je to nejzajímavější dvořákovská symfonická nahrávka přinejmenším v novém tisíciletí.

Jednu věc však nechápu. Co mají společného vesničané roku 1600 z obrazu Belgičana Jana Brueghela s Čechem Dvořákem roku 1880, kromě toho, že malíř se kdysi zastavil i v Praze? Myslím ale, že zahraničnímu majiteli alba to bude jedno a navodí to v něm patřičný „rustikální“ pocit“.“ Vám, milí čtenáři, doporučuji obsah, který vás nezklame. (Luboš Stehlík)

Body: 5 z 6

Sdílet článek: