Pražská komorní filharmonie, Jakub Hrůša. Produkce: Petr Vít. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 7. – 9. 3. a 23. 8. 2006, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2006. TT: 66:11. DDD. 1 CD Supraphon SU 3882-2.
Pětadvacetiletý dirigent Jakub Hrůša stojí díky Supraphonu už za druhou skvostnou „českou“ kompaktní deskou. S Pražskou komorní filharmonií navázal na titul s Dvořákovou Českou suitou a skladatelovými valčíky a polonézami, takže když nyní brzy poté přichází se Suitou A dur a se Sukovými skladbami – Serenádou Es dur a Fantastickým scherzem , je to vlastně očekávané a logické pokračování zdařilého projektu. Studio Domovina poskytlo komorní prostředí, ale přinejmenším u Sukova scherza je otázkou, zda to není prostor přece jen příliš malý. Na zvuku, respektive akustickém pocitu, je to poznat. Ale jde jen o detail… Tato finální partitura nahrávky je sršatější, ale i ona má mnohou ztišenou polohu. A obě předchozí serenády, ty jsou přímo prototypem lyriky. Orchestr s Hrůšou zde doslova kouzlí, aniž by cokoli znělo chtěně, vyumělkovaně, přehnaně, či naopak úzkostlivě nebo bezbarvě. Především v obou serenádách se podařilo zachytit jakousi melancholii – to u Suka – či zasněnost, tu zase u Dvořáka. Interpreti dokázali vystihnout jemnost a zdrženlivost, udržet a jemně modelovat zvukové nuance v nízkých hladinách dynamiky. Samozřejmostí jsou všechny náležitosti čisté hry a souhry, ale zde je mnohem a mnohem víc: dokonalé detaily, pointy, jemné záchvěvy, vzájemné, skutečně komorní naslouchání. Hrůšovo pojetí je uměřené i emocionální, působí klidně a zrale; nevyvolává pocit jakékoli snahy na sebe upozorňovat, nevzbuzuje žádné otazníky. Nahrávka působí tak, že interpreti jsou tu plně ve službě hudbě, vyzařuje z ní ideální porozumění, pohoda a krása. Je tou nejlepší vizitkou dirigenta i orchestru. (Petr Veber)
Hned z dvojího důvodu je toto CD vítané! Především je záslužné, že se v nových snímcích znovu objevuje základní český repertoár. A velmi potěšitelné je, že talentovaný mladý dirigent Jakub Hrůša dostal další příležitost. Po nedávno vydané edici s ryze dvořákovským programem (Česká suita , Valčíky , Nokturno , Polonéza Es dur – SU 3867-2) přichází na řadu další skladby, jež v podstatě náležejí do stejné kategorie. Obě Dvořákovy suity PKF pro Supraphon doposud nenatočila, Sukova Serenáda v nastudování Jiřího Bělohlávka již existuje. Přesto Supraphon po ní neváhal sáhnout znovu a pořídit ji v rámci jednotného a jistě zajímavého projektu s Jakubem Hrůšou. Pokud by se s ním měly ještě objevit obě Dvořákovy serenády, dalo by se už hovořit o události mimořádné. Suita A dur sice nedosahuje popularity České suity, nicméně patří k nejjímavějším a nejmelodičtějším Dvořákovým dílům. Často se setkáváme s názvem Americká. Je to omyl, jde o iniciativu mnohem pozdější, s Dvořákovou dobou vůbec nesouvisející, byť skladba ve své původní klavírní podobě skutečně vznikla v zámoří a některé její invence korespondují s tamější Dvořákovou tvorbou. Jsme zvyklí ji slýchat ve velkém symfonickém obsazení (jsou tam trombony a velké bicí – připomeňme skvělý starý snímek Šejnův!). V komorním obsazení zaznívá poetičtěji a intimněji. Nicméně mi právě u této nahrávky vadí malá dynamická škála – snad s výjimkou vlastního závěru. Vše je precizní, umírněné, ale jakoby svázáno velmi striktní kázní. 2. věta, ale i některé další pasáže vyžadují energičtější a zvukově kontrastnější nasazení, 3. věta pak veselejší a rozvernější uvolnění. Je to škoda tím spíš, že Sukovo Fantastické scherzo tyto atributy má a vychází tak přesvědčivěji a zajímavěji. Smyčcová serenáda v nastudování Jakuba Hrůši a Pražské komorní filharmonie ovšem patří k tomu nejlepšímu, co Supraphon v poslední době natočil! Bohatá smyčcová sazba Sukovy partitury je zde využita beze zbytku. Po poslechu Dvořákovy suity bychom očekávali projev nadmíru komorní a výrazově úsporný. Opak je pravdou! Konfrontačním pohledem s ohledem na některé významné nahrávky minulosti působí Hrůšovo nastudování jako ideální kompromis mezi „velkými smyčci“, jaké známe z filharmonických nahrávek Talicha a Peška, a komorním projevem, jaký nabízí Sukův komorní orchestr s Josefem Sukem či Orpheus Chamber Orchestra. Hrůšův Suk není romanticky přecitlivělý. V některých obzvláště lyrických pasážích 1. a 3. věty volí svižnější tempo, aniž by jim ovšem ubral filozofující kolorit. Snad jen tempo valčíku 2. věty leckdo cítí přece jenom pomaleji. Ale to je věc názoru! V každém případě jde o špičkový snímek, který je dnes možno považovat za referenční! Booklet zachoval velmi slušný standard minulého Hrůšova CD. Jde o edici velmi užitečnou a úspěšnou, která by měla mít pokračování. (Bohuslav Vítek; hodnocení 5/6)
Jakub Hrůša zvolil pro své další profilové CD (předcházející bylo věnováno jen Antonínu Dvořákovi) s Pražskou komorní filharmonií dramaturgickou kombinaci, která se jakoby nabízí sama: Dvořák a Suk si byli příbuzní hned ve třech rovinách – příbuzenstvím osobním, vztahem učitele a žáka i hudebním založením. Všechna zde obsažená díla jsou známá, snad až na Sukovu Serenádu však ne příliš obehraná. Právě Sukova Serenáda Es dur však ukazuje, že je možno i notoricky známá díla udělat zajímavými a zbavit je odsouzení k pouhé hudební kulise, že lze posluchače přimět se skutečně zaposlouchat. Dvořákova Suita A dur byla původně psána pro klavír, skladatelovo instrumentační umění však jí dodalo velmi slušivý háv. Je to skladba intimního charakteru, neokázalá, a Jakub Hrůša ji s Pražskou komorní filharmonií také tak interpretuje. Orchestr nasazuje hebké tóny jako celek i v sólistických úsecích (například hoboj ve čtvrté větě!), plynule a citlivě buduje dynamiku i agogiku, všechna rubata, ritardanda i acceleranda jsou logická a citlivá. Sukova Serenáda patří k oněm notoricky známým skladbám, které pro některé dirigenty stojí na hranici či dokonce za hranicí salonní hudby. Tak ji například hraje Orpheus Chamber Orchestra na nahrávce Decca z roku 1996 (447109-2), s dávkou vemlouvavého sentimentu, klouzavými tóny a vibratem, kterého se Jakub Hrůša s PKF zcela vystříhal. Projevuje se zde co do výrazu a propracovaných detailů jako pravý žák Jiřího Bělohlávka (Bělohlávkova nahrávka se stejným orchestrem z roku 1996, SU 3157-2-031), ovšem samostatně tvořící: Hrůšovo Adagio třetí věty je například o víc než dvě minuty delší než Bělohlávkovo, neztrácí však tah a nikde se z něj nestane sladká nuda. Může se také opřít o velmi dobře hrající sekce smyčců i dechů, které všude citlivě reagují. Ke svému Fantastickému scherzu se Josef Suk později příliš nehlásil, nepovažoval je za nejhlubší ze svých skladeb. Není jednoduché udržet jeho stavbu pohromadě, možná je v něm příliš mnoho evoluční hudby na úkor skutečně rozpracovaných nápadů, tím spíše však je třeba ocenit, jak k němu Hrůša přistupuje. Podařilo se mu strukturu stmelit, a to v zásadě prostými a nasnadě ležícími prostředky: tam kde jiní dirigenti staví proti sobě přímé kontrasty, Hrůša je dynamicky a tempově sceluje. Jako nejpříkřejší srovnání, které mám po ruce, uvádím nahrávku Charlese Mackerrase s Českou filharmonií z roku 1999 (Decca 4757061). Mackerras hraje Suka téměř „janáčkovsky“ (ovšem podle jeho pojetí Janáčka), to jest drobí motivické úseky a stroze je od sebe odděluje, forte místa jsou téměř agresivní a jiným úsekům schází tanečnost, kterou naopak Hrůša dokáže lehce vyloupnout, a najde i typická dvořákovsko-sukovská místa lyriky. Každé skladbě však přitom zachovává individualitu, a to je vlastní podstata dirigentského umění. Jakubu Hrůšovi je dvacet pět let a protože dirigenti (prý) zrají déle, hovoří se obvykle v takových případech o nadějném příslibu do budoucna. Domnívám se, že Jakub Hrůša už příslib zdařile a suverénně naplňuje. Velmi pěkně je napsáno průvodní slovo Víta Roubíčka. (Vlasta Reittererová; hodnocení 5/6)
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 66:11
Body: 0 z 6
