5.11.2010

Jiří Bárta – violoncello, Hamish Milne – klavír. Produkce: Simon Perry, Michael Spring. Text: A, F, N. Nahráno: 1/2008, Potton Hall, Suffolk, Velká Británie. Vydáno: 2009. TT: 70:55. DDD. 1 CD Hyperion CDA67660 (distribuce Classic). Alternativa: Bülow, Ribera (EtCetera).

Když jsem poslouchal violoncellové sonáty Antona Rubinsteina, uvažoval jsem, proč se o ně cellisté zajímají tak málo. Nahrávek je jako šafránu a nestojí za nimi nějací světoví koryfejové. Důvodem je možná generační a koneckonců i volná kompoziční spřízněnost s přece jen výraznějšími Brahmsovými sonátami, možná i náročné party obou nástrojů a nesnadnost interpretace, kdy není lehké se dostat hudbě pod kůži a učinit ji po všech stránkách atraktivní. Je to totiž hudba sice příjemně melodická, ale také velmi „těkavá“, občas upovídaná. Nicméně při správném uchopení hudební materie se rozzáří a najednou máte před sebou nádherné drahokamy. (To platí obzvláště pro opus 39.) Rubinstein napsal obě díla ještě před dosažením třicátého roku. Jistě bychom při podrobné analýze našli vlivy německé i ruské hudby, ale podstatné je, jaký je výsledný tvar, který je osobitý a jasně čitelný. Jiří Bárta má ve své diskografii několik dramaturgicky náročnějších titulů, ale tento jde kompromisní cestou, kdy poslechová vděčnost souzní s nekonformním obsahem. Obě sonáty hraje technicky suverénně a jeho pojetí je věrohodné. Vždycky jsem u něho oceňoval především ryzí muzikantství a hluboké ponoření do hudby, kterou v tu chvíli hraje. Jsem rád, že mě opět nezklamal. Milovníci komorní hudby, kteří si rádi rozšiřují obzor svých znalostí, tuto nahrávku dozajista ocení. Pro Hamishe Milna je to druhý projekt s Jiřím Bártou (Moscheles, Hummel – Violoncellové sonáty) u téže firmy. Opět se prezentoval jako excelentní pianista a komorní hráč. Jejich společný Rubinstein je referenčním titulem.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/12