22.2.2004

Winter & Winter / 2HP Production (74:50)
Prostý název Anno 1630 zvolili interpreti pro velice neprosté, z mnoha důvodů zajímavé album. Pohlížet se na něj dá z různých úhlů a zaujmout k němu lze dosti různorodá stanoviska. Zlostně můžeme prolistovat booklet a dštít oheň a síru na ty, kdo ho připravili, protože jsou v něm hezké obrázky, má poutavý design, ale o interpretech, skladatelích, smyslu celého projektu, se v něm nedočteme vůbec nic. Můžeme se zlobit na houslistu a zuřivě polemizovat s tím, proč se rozhodl na snímku zpívat, když se z jeho úst nelinou vždy dokonalé, sametově kultivované tóny. Pak už stačí jen smést nahrávku ze stolu, škodolibě ji věnovat nepříteli, případně barbarsky vyhodit do koše. Výše uvedené hodnocení ale napovídá, že se nabízí i pohled poněkud odlišný.
Firma Winter & Winter nebude s největší pravděpodobností produkovat cédéčka typu obšírný booklet a pěkné fotky. Booklety pojímá tak, jak je pojímá a zúčastnění interpreti zřejmě nijak netrpí tím, že si nepočteme o jejich erudici, diskografii, mimořádných úspěších, a nelpí ani na vysvětlování svého dramaturgického počínání. Posluchače odkazují pouze na hudbu, ať si udělají o jejich muzikantském umu představu sami. (Pokud by ale nedostatek informací byl pro někoho překážkou, najde je na webových stránkách labelu.) Skladby italských autorů, které byly pro nahrávku vybrány, pocházejí circa z roku 1630, tedy z doby ještě dosti nevyzpytatelného baroka, plného hledání, experimentů a objevů. Na příkladech klávesového improvizačního stylu, počínajícího rozpuku houslových skladeb a nového pojetí vztahu hudby a slova (seconda prattica), se tak s daným obdobím lze více seznámit. Interpreti se zaměřili na živelnost, bujnost i dravost, které představují zdařile a obdivuhodně přesvědčivě. Lorenzo Ghielmi zaujme například odvážně experimentální toccatou Michalengela Rossiho, takže vám pak Frescobaldiho toccaty budou připadat nudně konzervativní, Enrico Onofri se při hře na housle nechává inspirovat zpěvem, v bujných hlasových ornamentech zase vykazuje přesnou instrumentální představu (jedná se o jeho pěvecký debut). Onofriho pěvecký projev je snad místy poněkud "syrový", pro kontext snímku je to ale zcela na místě. Roku 1630 nezůstává nic dlužna ani zkušená Margret Köll, rozeznívající subtilní zvuk barokní harfy. Co se nástrojů týče, italští autoři jsou samozřejmě hráni na italské nástroje: restaurované varhany Costanza Ategnatiho z roku 1587, kopii cembala Carla Grimaldiho z roku 1697, housle neznámého italského autora z poč. 18. století a kopii italské harfy ze 17. století. Máte-li tedy aspoň trochu dobrodružného ducha, nechte se vtáhnout do divokého roku 1630.



Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/01