17.4.2004

Deutsche Grammophon / Universal Music (62:59)
Sotva třicetiletou sopranistku Annu Netrebko prý pro zpěv objevil před několika lety jako velice mladou studentku dirigent Valerij Gergijev. Měl dobrý nos. Pěvkyně zanedlouho stanula mezi celebritami a z profilové desky zní zajímavý, charakteristicky zbarvený sytě temný soprán se zvonivými výškami, hlas - přestože není koloraturním sopránem - schopný velmi pěkných koloratur, stejně jako mladodramatického výrazu i nostalgie. Mozarta (Ilii z Idomenea i Donu Annu z Dona Giovanniho, ztvárněnou skvěle na Salcburském festivalu 2002) sólistka zpívá bez velkého tlaku, klidně a přirozeně. Berlioze (Benvenuto Cellini) podává se zápalem a dychtivě, s mladistvým projevem. Francouzský repertoár je jí ostatně prý velmi blízký. V Massenetově Manon předvádí široké výrazové rozpětí sahající od polohlasného prozpěvování k triumfálním vysokým tónům s velkolepě znějícím doprovodem mužského sboru. Naprosto respektovatelným výkonem je také známá dlouhá scéna z Lucie di Lammermoor. Zpěv zde zní sebejistě, bez stopy váhání, s uvěřitelnou dávkou citu. Oproti až neskutečné dokonalosti takové Edity Gruberové je tento výkon obyčejnější, barevně bohatší a tmavší, ale hlavně o dost lidštější. Také ve scéně z Náměsíčné je spousta skvělých koloratur, krása pevně napnutého hlasu i současného proteplení. Ve sporu mezi krásou zvuku a výrazem má Anna Netrebko obojí. Nechce se jí prý, jak ji cituje autor průvodního slova, zpívat lehčím hlasem, potřebuje si vyhovět, do ničeho se nestylizovat. V árii o měsíčku z Dvořákovy Rusalky to potvrzuje: k lyrickým vyšším polohám přidává tmavší barvu nižší části rozsahu. Árie vyznívá v "secesním" náladově lomeném duchu, bez ambice lacině ohromit, ale s o to větší upřímností a ponorem. Česká výslovnost je zde mimořádně dobrá. Anna Netrebko je výjimečně zralý přirozený talent, který ovšem ještě dál poroste.



Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/04