01.02. | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Letošní Zvolenské hry zámecké (23. 6. – 2. 7.) měly opět vysokou interpretační úroveň. Platí to zejména o koncertním provedení Donizettiho opery Poliuto ve slovenské premiéře, ale v značné míře také o závěrečném představení Verdiho Nabucca. Obě produkce nastudoval slovenský specialista na předverdiovský a verdiovský italský repertoár Marian Vach, který se takto profiluje již druhé desetiletí. Kromě znalosti stylu je jeho chloubou taky schopnost při minimu zkoušek sladit banskobystrický orchestr se zahraničními sólisty. Byť to v tomto smyslu v každém představení jednou či dvakrát zaškřípe, celek zůstává impozantní. Na slovenské poměry zcela výjimeční byli sólisté. Platí to především o interpretech Poliuta. Španělský tenorista Ignacio Encinas (ve Zvolenu již potřetí) je mistrem dramatické vysoké polohy a působí poněkud rozpačitě, jen když se pokouší zpívat v pianu. V negativní a „drsněji“ napsané roli Severa nadchl objemným a barevným hlasem Vittorio Vitelli v interpretaci vzdáleně připomínající Renata Brusona. Skvělá byla mladá sopranistka Clara Polito, která se specializuje na role z Belliniho a Donizettiho oper. Ukázala velkou suverenitu v koloraturách, ale zaujala také poutavým zabarvením; její hlas díky „zábalu“ nikdy nepůsobil ostře. V Nabuccovi měl být největší hvězdou barytonista Alberto Gazale. Po jeho odřeknutí na poslední chvíli jej zastoupil (pochopitelně nikoliv plnohodnotně) 73letý Walter Donati se světlejší barvou hlasu a ještě překvapující suverenitou projevu. Enrico Giuseppe Iori ještě nepatří k první garnituře italských basistů. Jeho výkon byl však kvalitní, zejména v první a třetí árií Zachariáše, tmavší bas měl dramatický náboj i charakteristiku pravého basso cantante. Po odřeknutí Gazaleho byla hlavním trumfem posledního večera Jano Tamar, letošní pařížská Tosca, jistá ve vysoké poloze a krkolomných bězích, mnohotvárná v interpretaci, střídající agresívní forte s působivými piany a herecky příkladně ztotožněná s postavou Abigail.
Program festivalu osvěžilo vystoupení Krakovské opery s Pucciniho Toskou (29. 6.) v duchaplné režii v Polsku působícího Slováka Lacy Adamika a s kvalitní představitelkou titulní role Magdalenou Barylak. Jen slavnou Vissi d‘arte ji trochu pokazil dirigent Andrzej Straszynski extrémně pomalým tempem. Kromě výšek byl slabší tenorista Tomas Kuk a zklamáním byl Scarpia Przemyslawa Fireka, jenž neznal legato a více parlandoval než zpíval. Nelze opomenout zdařilou inscenaci Pucciniho Madame Butterfly (27. 6.), kterou v březnu v Banské Bystrici režijně nastudovala dcera Edity Gruberové Barbara Klimo. Režisérka nenásilně posunula příběh do současnosti a celé první jednání koncipovala jako „turistickou inscenaci“ pro amerického klienta. Za dirigentským pultem opět vynikl Marian Vach, kvalitní bylo trio domácích sólistů – Petr Schneider jako Goro, Zoltán Vongrej jako Konzul a zejména Michaela Šebestová, která byla i výbornou Fenenou v Nabuccovi a která se jeví jako jeden z velkých talentů posledních let. Ze dvou zahraničních sólistů obstála Kikuko Teshima jako Butterfly, avšak příjemný tenor Argentince Raúla Gabriely Iriarteho byl v objemu hlasu značně poddimenzován.
Zahajovací představení festivalu – banskobystrickou premiéru Donizettiho Nápoje lásky – jsem nestihl, ale navštívil jsem jediný koncert festivalu. Šlo o recitál slovenského tenoristy Ondřeje Šalinga, který zpívá jistě, ale bez patřičného kouzla, a maltské sopranisky Lydie Caruana, která je zkušenou interpretkou, avšak nacházející se již za svým zenitem.
Problémem tohoto zdařilého festivalu zůstává malý zájem odborné hudebně divadelní sféry o dění na zvolenském nádvoří, chladný vztah k festivalu centrálních médií a také vrtochy počasí, které letos naneštěstí znemožnily realizovat pod málo letním nebem jenom jednu, byť nezvýznamnější ze šesti uměleckých produkcí (provedení Poliuta se konalo v sále Zvolenské činohry).

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/11