2.2.2010 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Letní operní festival Zvolenské hry zámecké na nádvoří zámku, jež se na sklonku června uskutečnily po jednatřicáté, jsou jednoznačně festivalem pěveckým. Kromě zahraničních zpěváků, z nichž v minulosti mnozí přicházeli do Zvolena z italské Verony (sopranistky Colalillo, Theodossoiu, Taigi, tenorista Malagnini, barytonisté Gavanelli a Guelfi a další), se zde také prezentovala mnohá díla v slovenských premiérách (sedm premiér Verdiho raných děl, tři premiéry tragických oper Donizettiho, Belliniho Puritánů a Mercadanteho opery Il giuramento). Tak jako v posledních ročnících i letos festival ležel na bedrech Banskobystrické státní opery. Ta zde premiérovala Donizettiho Lindu di Chamounix a vloni uvedla (se zahraničními sólisty) inscenaci Traviaty, v březnu pak premiérově Mascagniho neznámou operu Silvano.
Kromě operních představení se opět konal koncert „Mladost na zámku“, v kterém se představili začínající operní pěvci. Letos to byli studentky zpěvu bratislavské konzervatoře Jana Kohutová a Alena Kropáčková a mladý tenorista banskobystrického souboru Michal Hýroš. Před lety se v tomto programu představily dvě další pěvecké naděje, které teď vystoupily v Donizettiho Lindě di Chamounix. Objevem inscenace byl jevištní debut mezzosopranistky Judity Nagyové zpívající roli Pierotta ušlechtile, suverénně a s nádhernou barvou hlasu, zkušenější koloraturka Martina Masaryková byla poněkud příliš lyrickou Lindou. Celé banskobystrické nastudování díla se vyznačovalo vyrovnanými výkony sólistů (vzpomeňme ješte alespoň barytonistu Martina Popoviče s vroucí kantilénou a bezpečnou vysokou polohou a tenoristu Dušana Šimona respektujícího donizettiovský styl), dobrým výkonem sboru (sbormistryně Iveta Popovičová) a zajímavým režijním debutem v Innsbrucku působící Barbary Klimové (dcery Edity Gruberové, přítomné na představení) – tuto Donizettiho operu je snad ještě težší smysluplně režírovat než zazpívat.
Banskobystrická Traviata je dílem italské režisérky Grazie Pulvirenti a dirigenta Igora Bully. V minulém roce její premiéra zklamala především pěvecky (díky dvojici málo přínosných italských zpěváků), teď uspokojila podstatně více. Zasloužili se o to zatím lyrický tenorista Petr Berger jako Alfréd, spolehlivý domácí interpret jeho otce barytonista Zoltán Vongrej, jehož hlas zněl místy příliš tenorově, a ukrajinská sopranistka Victoria Loukianetz jako Violetta, i když od zpěvačky, která má za sebou vystoupení ve Vídeňské státní opeře, v Opera Batille, Covent Garden a Met, by se dalo čekat i více. K opravdu světovým parametrům ji chyběla poutavější barva a nosnější tón ve střední poloze a poněkud únavně působilo soustavné fortissimo v útocích na vysoké tóny. Na jevištní působivosti inscenace měla zásluhu jednoduchá scéna Chorvata Darka Petroviče skládající se z panelů s reprodukcemi slavných malířů od Maneta po Picassa.
Z různorodé Mascagniho tvorby má Silvano (premiérován v roce 1895) snad nejblíže k jeho Sedláku kavalíru, a to jak v příběhu, tak hudebně. Nemá ovšem taková efektní hudební čísla jako neznámější skladatelova opera, která je též jevištně ucelenějším dílem. Zde hudební krásou zaujmou především výstupy Matildy, lyrické vstupy sboru, melodické intermezzo a finále obou dějství. Režisérce Andrey Hlinkové, která se etablovala na všech třech slovenských operních jevištích, se příběh jihoitalských rybářů zdál asi příliš jednoduchým. Pomohla si tak, jak se to občas dělá s Bizetovou Carmen (inscenuje ho jako retrospektivu událostí) nebo jako v bratislavské inscenaci Straussovy Ariadny na Naxu (jako sen hlavní postavy), přičemž (i kvůli zmatenému kostýmování ženské části sboru) dochází k rozporu mezi ryze veristickou podstatou jedněch a výrazně stylizovanou povahou druhých výjevů. Kompenzovala to tím, že ve finále díla nechala umřít nejenom milence Renza, ale také Matildu a Silvana. Hudebně inscenace plně uspokojila především díky vpravdě veristickému zpěvu Arménky Anny Ryan, ve zvlášť náročné, ale ne příliš vděčné titulní úloze zaujal dříve rossiniovský, teď mascagniovský tenor Maurizia Comenciniho v průrazných vyšších středech, méně v extrémních výškách s ne příliš líbeznou barvou hlasu.
Uměleckým vrcholem festivalu bylo úvodní koncertantní nastudování Belliniho Normy, v které dirigent Marian Vach dokázal, že mu je blízký nejenom verismus, ale i belcantová italská opera (na festivalu dirigoval Mascagniho, Donizettiho i Belliniho). Z mezinárodního obsazení byla z velkých operních jevišť nejznámější Američanka Susan Neves. Umělecky již sice překročila svůj zenit, ale jisté nedostatky v interpretaci dokáže překrýt skvělou rutinou a dramatickým pojetím partu, které má blíže ke koncepci Normy Callasové, než k virtuóznímu pojetí Gruberové. Méně známá italská mezzosopranistka Laura Brioli byla z kvarteta sólistů technicky nejdokonalejší a přes menší přitažlivost materiálu dosáhla ideální barevné tónové jednoty ve všech polohách. Hlavní doménou jejího krajana Renza Zuliana byla působivá vysoká poloha tenorového partu a spíše dramatická, než vroucně líbivá koncepce interpretace. O výkonu basisty Danila Rigosy stačí poznamenat, že zpíval Orovesta kultivovaně. Přestože celkově tento festivalový večer znatelně zaostal za skvělou interpretací Verdiho Lombarďanů v roce 2007 nebo Verdiho Masnadierů v minulém roce, pro slovenské publikum byl příkladnou ukázkou vysoké pěvecké úrovně. S kvalitou interpretace jednotlivých produkcí bohužel nedrželo krok počasí, které přinutilo organizátory přemisťovat program do prostor zvolenské činohry, čímž se neochudil akustický dojem jako spíše celková atmosféra operních představení a ze Zvolenských her zámeckých se staly jenom operní zvolenské večery.

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/08