Z regionu do Evropy a zpátky

Vysoká úroveň letošního 47. ročníku Smetanovy Litomyšle (17. 6. – 4. 7.) musela mile překvapit každého, kdo na ni zavítal. Prakticky na každém koncertě by se našlo něco, co by rozhodně obstálo i v celorepublikovém měřítku a několik produkcí i v měřítku evropském. Vedle dobrých koncertů ale stojí stále víc za pozornost, že i v menším městě se dá organizovat hudební svátek této úrovně. Letošní rekordní délka osmnácti dnů je možná až příliš megalomanská a programové linie se z ní místy vytrácejí. Sympatické ovšem je, že se organizátoři vůbec o nějakou obecnou programovou linii pokusili.

Potíže s výročími

Dramaturgie mnoha našich festivalů často vystačí s připomínáním výročí narození či úmrtí slavných skladatelů a jubilea významných Zámek Litomyšl, foto Smetanova Litomyšldomácích umělců. Je pravda, že hledat jednotící dramaturgickou linku je hlavně pro velké festivaly velmi těžké. Letos v Litomyšli to bylo slovo „Smíření“, které má souvislost jak s šedesátým výročím konce války, tak s tématy současné doby. Panuje sice obecný pocit, že konec války se připomíná pořád a že by se to už nemuselo přehánět, zajímavých a invenčních „oslav“ či „vzpomínek“ je ale ve skutečnosti velmi málo a výročí zůstává leckdy v rukou politiků, kteří kladou věnce a pronášejí věty, které už stokrát zazněly. Připomenout dobře výročí konce války žádá odvahu i dobrý nápad.

Není sice žádný objev hrát při této příležitosti Šostakovičovu Leningradskou symfonii nebo Krásova Brundibára – pokud se to ale děje v důstojné atmosféře, znovu se ukáže, jak působivá díla to jsou. Navíc pokaždé vyjde najevo, že lidé je znají spíš z učebnic než z osobního setkání. Díky tedy za každé neokázalé a důstojné provedení, kterým byla jak Leningradská v podání České filharmonie , tak Boni pueri a jejich Brundibár.

Výročí konce války samozřejmě přináší řadu dalších témat, která není snadné zpracovat ani myšlenkově, ani umělecky. Divadelní hra Ronalda Harwooda Na miskách vah , letos mimořádně zařazená i do programu Litomyšle, toho je výmluvným příkladem. Náročné téma viny či neviny umělce v totalitním režimu je tu zpracováno neuměle a schematicky. Literárně ztvárněný proces s dirigentem Wilhelmem Furtwänglerem po mém soudu důležité otázky ani neotevře. A ani inscenace v expresivním prostředí zdevastovaného chrámu tyto slabiny nezakryje, spíš ještě víc zviditelní. Divadelní inscenace se navíc musela v chrámovém prostoru nazvučit, což spolu s řadou laciných efektů – kouř, nasvícený krucifix, vojenská auta – působilo dost šíleně.

Smíření

Je také škoda, že Pavlicovo Oratorium smíru je skladba nevýrazná, dlouhá a často velmi prvoplánová. Byla sice ústředním bodem festivalu, ale v konkurenci ostatních duchovních děl zkrátka neobstojí – nejen vedle Beethovena a Dvořáka, ale i vedle Petra Ebena či jednoduššího Andrew Lloyda Webera. Moc bych si přál, aby idea ekumenismu neskončila tak jako tato skladba – tedy u banálního opakování známých postupů. Oratorium smíru Jiřího Pavlici bylo vzhledem k tématu tak trochu ikonou festivalu. Ale obávám se, že ničím víc. Z trojice koncertů duchovní hudby měl nejsilnější atmosféru ten první. Tam do Posvátných znamení Petra Ebena vstoupil i sám autor prostřednictvím ojedinělého magnetofonového záznamu.

Asi nejhlouběji se hlavního tématu, které bylo charakterizováno slovem Smíření, dotýkal předposlední den. Dopoledne ve zcela zaplněném chrámu sloužil profesor Tomáš Halík mši. Připomněl mimo jiné, že smíření je ve vztahu k šedesátému výročí konce války vhodně zvolené slovo. Může přijít až ve chvíli, kdy jsou si obě strany vědomy svých vin a jsou schopni zapracovat na tom, aby si vyšly vstříc. V podvečer pak zazněla Beethovenova Missa solemnis , kterou skvěle provedl Český filharmonický sbor Brno . A kdyby mu to Státní filharmonie Brno nekazila velkým množstvím chyb a nepřesností, mohla to být další perla festivalu.

Silná komorní řada

V prvním ze dvou janáčkovských komorních pořadů četl Alfréd Strejček z dopisů Leoše Janáčka. S dopisy jeho přítelkyně mu byla partnerkou Jitka Molavcová . Ta, pravda, není ideální Kamila Stösslová, protože Janáčkovu životní lásku hraje v podstatě stejně jako své napůl komediální semaforské role. Pořad ze vzájemné korespondence je ovšem velmi dobře sestaven a spojen s provedením obou smyčcových kvartetů . V těch zazářilo Janáčkovo kvarteto .

Leo Marian Vodička je pro Janáčkův Zápisník zmizelého dobře hlasově disponován. Komorní kantáta operní polohu unese a mile překvapila srozumitelná výslovnost, která v opeře není samozřejmostí. Nasvítit scénu dogmaticky podle Janáčkova předpisu intimním červeným osvětlením ovšem působí velmi nevkusně. A o hereckém projevu se hodí říci, že méně by bylo někdy více. Nic proti erotickému náboji textu a Janáčkovy hudby, jenže Vodička během celého Zápisníku působí spíš jako chlípný Vévoda z Verdiho Rigoletta , který se od první písně „nemůže udržet“ než jako rozechvělý mladík. Tenorista velkých operních scén se nezapřel ani v závěru, kde si změnil text, aby mohl končit na slabiku „má“ a mohl závěrečné vysoké „c“ patřičně natáhnout.

Komorní řada ale celkově nabídla nejvyšší úroveň co do repertoáru i volby interpretů. Způsob, kterým Ensemble Philidor provádí na dobové nástroje Mozartovu Velkou Partitu B dur je i ve světovém měřítku ojedinělý. Stejně tak Wihanovo a Pražákovo kvarteto v Mendelssohnově Oktetu a hlavně v Bachově Umění fugy , ze kterého sestavila úžasně působivý „autorský výběr“ Sylvie Bodorová. A Monika Knoblochová se tu poprvé představila v Goldbergových variacích J. S. Bacha, které nastudovala přímo na objednávku festivalu!

A co opera?

Zatím to skoro vypadá, jako by Litomyšl ani nebyla operním festivalem. Tak tomu jistě není a je dost pochopitelné, že se pořadatelé snaží o všestrannou dramaturgii. Pořádat výhradně operní festival by byl při kolísavé úrovni domácích operních produkcí sebevražedný počin. Národní divadlo nabídlo laťku, na kterou jsme zvyklí. Větší úspěch měla Verdiho Traviata než Smetanova Prodaná nevěsta , což se dalo očekávat. Klasické a výpravné provedení Traviaty se přece jenom do zámeckých prostor a do celé atmosféry hodí víc. A v Litomyšli ještě víc vynikne, že operní představení je také velká společenská událost. Opery tu jsou dlouho dopředu vyprodány a setkávají se tu lidé z mnoha odlehlých míst nejenom v rámci regionu.

Opera se ale dá dělat také koncertně a s nějakým dramaturgickým nápadem. Kromě výjimečného Tannhäusera – o kterém je pojednáno na jiném místě – to byl velmi sympatický koncert tří barytonů. Rozhodně nešlo o nějakou rádoby nápodobu „tří tenorů“. Tedy kromě přídavku, který byl velmi vtipný a mimořádně povedený – všichni tři si přinesli bílý kapesník a střídavě zvlášť a spolu zpívali O sole mio . Vyznělo to jako geniální parodie na tři tenory se všemi jejich charakteristickými gesty a všichni se opravdu dobře bavili.

Jinak výběr ze slavných barytonových árií vždycky vypadá jinak než u tenoristů: S trochou nadsázky se dá říct, že všechny slavné tenorové árie mají jedno jediné téma, a liší se jen v tom, jestli je hrdina zamilován šťastně nebo nešťastně. Barytonisté mají mnohem širší a psychologicky zajímavější spektrum postav – od těch komicky laděných, jako je Figaro, přes různé krále až po postavy temné a démonické. Ze tří pěvců byl nejlepší Ivan Kusnjer , navzdory tomu, že to bylo v krátkém čase jeho čtvrté vystoupení na letošní Litomyšli. U Romana Janála bylo naopak znát, že se typem hlasu a hlasovým fondem do romantické opery tolik nehodí. A Vladimír Chmelo nabídl řekněme dobrý standard.

Hostující orchestry

Orchestrální koncerty jsou v Litomyšli událostí srovnatelnou s prováděním oper. Technická připravenost i souhra Pittsburského mládežnického orchestru s dirigentem Danielem Meyerem nadchla zejména v Musorgského Obrázcích z výstavy . Dagmar Pecková a Jiří Bělohlávek, foto Smetanova LitomyšlTakže mezi orchestrálními koncerty zklamala vlastně jenom první polovina koncertu České filharmonie (Čajkovského Houslový koncert , sólo: Bohuslav Matoušek ).

Píseň o zemi v podání Pražské komorní filharmonie , Jiřího Bělohlávka , Herberta Lipperta a Dagmar Peckové jen utvrzovala v názoru, že je vždycky lepší pořádat jeden koncert vrcholný než tři takzvaně normální. Velmi mile překvapil také Libor Pešek s Českým národním symfonickým orchestrem na zahajovacím koncertu. V Berliozových Písních letní noci se poprvé v Čechách představila mezzosopranistka Annely Peebo a hned skvělým způsobem.

Ohlédnutí

Na závěr dlouhého výčtu velmi různorodých koncertů se dá znovu položit otázka, jestli by festivalu v Litomyšli víc neslušela kratší a dramaturgicky o něco sevřenější podoba. Mám dojem, že přílišné soupeření s Pražským jarem by duši festivalu spíš ublížilo. Jeho význam v rámci regionu je mimořádný, řada akcí je zajímavá i v kontextu republikovém. A rozhodně „vytře zrak“ každému, kdo má tendenci považovat slovo „regionální“ za špatnou nálepku.

Způsob, kterým ve východních Čechách funguje regionální kultura, lze považovat za vzorový. Nejeden projekt – letos nově i Smetanova výtvarná Litomyšl – se mohl uskutečnit hlavně díky tomu, že se víc různých institucí spojilo dohromady, že se dokázaly včas a smysluplně domluvit. Toto umění je u nás vzácnější, než to na první pohled vypadá. Litomyšl, a v tomto případě vlastně celý region, je skvělým příkladem fungování občanské společnosti. Asi nepotřebuji Smetanovu Litomyšl vidět jako jeden z předních světových festivalů, jeho regionální zakotvení – spojené zajisté s evropským rozhledem – je svým způsobem daleko cennější.

Sdílet článek: