24.7.2002 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Recitál Magdaleny Kožené se odvíjel na pravidelně vysokém stupni vytříbené interpretační kvality a tentokrát nadchl objevným a nevšedním programem: písně Felixe Mendelssohna-Bartholdyho vystřídaly písně Albana Berga, poté Petra Ebena, Clauda Debussyho a nakonec Dmitrije Šostakoviče. Pěvkyně dala svému sametově zbarvenému mezzosopránu vyniknout zejména v šesti z různých cyklů vybraných Mendelssohnových písních, plných romantického nádechu (Píseň noci) i vnitřní dramatičnosti (Čarodějnická píseň) a předznamenala tak atmosféru večera vstupem do mikrosvětů v každé písni. Následující Bergovy skladby (Sedm raných písní) byly zcela rozdílného typu a daly tušit šíři interpretačního záběru Magdaleny Kožené. Vyzněly sugestivně a stěží vybrat tu nejpřitažlivější - snad Ódu na lásku. Malé smutky Petra Ebena v podání pěvkyně upozorňovaly nejen na jejich vlastní prostou krásu, ale zároveň na schopnost Magdaleny Kožené vystihnout podstatu těchto "lehoučkých" popěvků a přesto jim dát ryzost. Tři balady Clauda Debussyho na Villonovy texty byly superlativní ukázkou okouzleného naplnění slov a melodií. Hlas se skvěl a výrazové srozumění s obsahem ukázalo pěvkyni v nejlepším světle. Pět Šostakovičových Satir tvořilo k úvodnímu Mendelssohnovi úctyhodný interpretační oblouk a bylo završením poutavého programu. Zdálo se, že v tomto večeru šlo Magdaleně Kožené především o naplnění obtížného, různorodého a všemi směry náročného výběru písní, aniž mínila posluchače rozmazlovat omíláním těch, které mohli znát. Přiměla je seznámit se s několika málo známými cykly a svou skvělou interpretací je pro ně nadchnout. Oporou v celém večeru jí byl vynikající pianista Malcolm Martineau, jehož "doprovody" je možno chápat jako ukázkové spolupartnerství nebývalé zvukové barevnosti, souhry a pochopení pěvkyně.

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/07